Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Atari 2600: Příliš růžové vzpomínky?
Atari 2600: Příliš růžové vzpomínky?
autor: Michal Rybka , publikováno 13.1.2017
Atari 2600: Příliš růžové vzpomínky?

Miluji technologické retro – a proto mě těší, že se v poslední době objevují technologické retro hračky. Problém je ale v tom, že někdy jde o hračky podivné a spíše než aby poučily mládež o kráse minulosti a o tom lepším, s čím jsme si mohli kdysi hrávat, ukazují jen to, v jakém pravěku jsme tehdy žili. Právě tak je tomu třeba u znovuzrozené konzole Atari 2600.


V mnoha případech máte jen vágní představu o tom, co přesně máte dělat, jestli má hra konec, anebo je na body – prostě proto, že originální cartridge měly doprovodné knížky, které vám vysvětlily kdo jste a co děláte. Bez tištěného manuálu hry nedávají smysl.

V podstatě jediné hry, které se dají celkem slušně hrát, jsou velmi zjednodušené verze klasik, jako je Centipede, Space Invaders anebo Pinball, které jsou ovšem ošklivější než automatové verze a navíc trpí na zjednodušení designu. Kupříkladu Pinball má rovné dno, takže kuličce se z herní plochy utíká opravdu těžko, hra je to velice jednoduchá a v podstatě nudná.

Obrovský problém, který mám s konzolí Atari Flashback, je právě v tom, jak primitivně ty hry dnes vypadají. Ty, co se dají hrát, jsou šíleně zjednodušené nejen proti dnešku, ale i proti počátku 80. let. Verze Jetpacku pro Atari 2600 vypadá vedle verze pro ZX Spectrum úplně superprimitivně – a to grafika ZX Spectra není na naše dnešní poměry nic moc. Když to srovnám s pokročilejšími hrami, jako je propracovaný Exolon, izometrický Highway Encounter či trojrozměrný Sentinel, vypadá Atari 2600 křovácky i na 80. léta.

Druhý život zastarávající konzole zajistily dvě věci. Tak za prvé, v Americe se modernizované a zlevněné verze Atari 2600 považovaly za ultralevnou zábavu pro děti. Dětem strašný skřekot Atari 2600 nevadil a hrozivé kvílení, které se šířilo z obýváku, dávalo rodičům jasně najevo, kde se nachází jejich ratolesti. Jak už jsem naznačil, pro konzoli existovaly naučné hry, náboženské hry – a hry „s dospělým obsahem“ byly pro změnu tak šíleně abstraktní, že musíte hodně přemýšlet, co za prasárnu nám kostičky naznačují. Pokusy o prasárny tu byly, což o to, ale musíte vědět, na co se díváte, aby vám došlo, co vám to autoři ukazují. Jako fakt.

Druhým faktorem byly tuny a tuny velmi levných čínských klonů, které Atari 2600 zastoupily v 90. letech. Ultralevné „megahry“, obsahující stovky zabudovaných herních titulů a mizerné ovládací rozhraní, které vám sotva dovolilo najít tu jednu z mála her, která vás bavila, se staly konejšidlem pro další generaci, tedy přesněji pro generaci chudého dorostu, jejichž rodiče neměli na normální herní konzoli. Tak jako ano, i těmhle lidem by se moderní retrokonzolky mohly líbit. Jenomže popravdě za houby stála už tahle „megahrová“ generace, už tehdy to bylo strašné.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
62 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 20.6Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.