Proč mizí modularita aneb o dani za nižší cenu i rychlý vývoj | Kapitola 2

Zde si musíme vysvětlit jeden problém, který tak zoufale mate jak hráče PC her, tak i konzolisty – totiž představu, že počítač a konzole je v zásadě něco jiného. Není. Původní osmibitové počítače na tom byly tak, že občas existovaly stroje jak v konzolové, tak i počítačové verzi. Asi nejčistším příkladem je počítač Sega SC3000 (1983), který měl v zásadě stejné specifikace jako konzole Sega SC1000 (1983) a stal se základem úspěšných konzolí Sega Master System (1985). Když se ostatně do rozebraného Master Systemu díváte, celkem jasně vidíte klasický, designem optimalizovaný osmibit s klasickým procesorem Zilog Z80. Jiným příkladem snahy odvodit herní konzole od domácích počítačů je Atari XEGS (1987) či Commodore GS (1987), to jsou ale pozdní snahy výrobců podojit existující ekosystém her. 

Ve skutečnosti tuhle podobnost najdeme už mnohem dříve – a to u Atari 400 (1979), které bylo spíš herní konzolí s membránovou klávesnicí než opravdovým počítačem. Na dichotomii strojů Atari 400/800 přitom vidíme jasně to, co podle konstruktérů té doby tvořilo jasnou linii mezi zábavním zařízením a počítačem k reálnému užití: Modularitu.

A ano, klávesnici, protože Atari 400 mělo příšernou membránovou klávesnici, podobně jako třeba Sinclair ZX81. Jenomže logiku za klávesnicí Atari 400 chápu: Občas chcete nabouchat svoje jméno do tabulky výsledků, a kdo ví, třeba se jednou pro hry bude hodit víc než osmisměrový joystick se dvěma spouštěmi!

Ale tohle byla drobnost. Vývojáři totiž na membránové klávesnici oceňovali i další věci – snesla polití Colou, zapatlání čokoládou. Objevili první z rysů úspěšných domácích strojů: Odolnost vůči působení okolí. Tehdy vznikl koncept „dětského počítače“, se kterým se setkáváme až do konce 90. let – tedy stroje uzavřeného, odolného vůči působení živlů, což ho oddělovalo od počítače profesionálního, který byl určený pro dospělé.