Proč PC trh upadá? Možná za to může koevoluce | Kapitola 6
Seznam kapitol
Koevoluce neboli souběžná evoluce více hráčů je v přírodě běžným jevem. V podstatě jde o to, že se jeden hráč přizpůsobuje druhému a ten druhý prvnímu, aby přežili. Koevoluce ale nemusí být jenom pozitivní: Pokud se jeden hráč vydá slepou uličkou, následují jej do záhuby všichni.
Otázka je: Pokud si řekneme, že se podobný vývoj odehrává i ve světě PC, kde přesně jsme a v čem je zakopaný pes? Osobně si myslím, že jsme ve stejné fázi, jako byly kalkulačky na svém vrcholu. Na jedné straně máme vysoce sofistikované stroje, jako jsou moderní custom made pracovní stanice, které lze osadit supervýkonnými procesory, jako je Intel Core i7-6950X, pro které dnes najdeme jenom málo realistických úloh, které je dokáží saturovat. (Ne, nepleťte se zdánlivě slabými benchmarky ve hrách – hry optimalizované na quadcore dokáží vytížit decacore zhruba ze 30–40%, což dává perfektní smysl. Decacore se hodí jen pro některé typy aplikací, které je umí vytížit, jako je práce s videem anebo výkonný full crypto system, který jede kompletně na AES.)
Na straně druhé máme relativně levné, ale plně použitelné malé systémy, které ale trpí masivní uniformitou – jsou si navzájem velice podobné a jen těžko hledáme důvod, proč si vybrat ten anebo onen. Typický ultrabook dnešní doby, který se sice tváří jako velmi pokroková věc, ale svojí simplicitou se blíží spíš té levné kalkulačce: Má málo výkonný procesor, malý SSD disk, malou RAM a konektivitu, že o ní nemá smysl mluvit. Všechny ultrabooky jsou si podobné, protože soutěží ve stejné kategorii a řeší stejné kompromisy – chtějí být „moderní“ a tedy bez konektorů, chtějí být lehké a to omezuje kapacitu jejich baterie a tedy výdrž. V podstatě je lze srovnat s ekonomickým autem, kterému jsme ubrali kubaturu, ale protože věříme na to, že auto má být lehké, zmenšíme mu taky nádrž, takže dojede zhruba tam, kam původní model. Teoreticky jde o zlepšení, v praxi žádný rozdíl nepozorujeme.
A v tom vidím dvojí bizarní problém PC trhu: Na jedné straně máme opravdu výkonné, ale opravdu drahé stroje pro fanoušky, pro které nacházíme málo praktického využití. Používat v podstatě superpočítač s Intel Core i7-6950X pro kancelářskou práci je totální zbytečnost, při práci s dokumenty máte problém změřit saturaci procesoru, protože se tváří jako čiročirá nula. Masivní výkon potřebujete při práci s videem a několika málo dalšími aplikacemi, na tomhle procesoru můžete klidně pustit dva Doomy najednou a pojedou naprosto v pohodě. Podobně jako superkalkulačky minulosti si jistě takové stroje najdou uživatele, kteří z nich budou nadšeni a pomůžou jim vyřešit obtížné úlohy, pro drtivou většinu lidí jde ale o overkill.
Na druhé straně máme stroje, které se řídí designérskou doktrínou, že jen na žiletku ostrý stroj o záporné hmotnosti a ve zcela bezdrátové podobě je opravdu modernostní, ale v reálném světě je těžké sama sebe přesvědčit ke koupi, protože jsou podobně výkonné jako poslední generace, jenom mají horší konektivitu a pochybnou výdrž na baterie, která je navíc dána používáním konkrétních aplikací.
S tím, čím více ultrabooky závisí na efektivním power managementu, je výdrž stroje méně ohadnutelná. Je krátká v plné zátěži, ale obří v minimální, jenomže to znamená, že stejně jako v počítačovém středověku s sebou budete muset nosit trafo. Měl jsem podobný stroj s mobilním Pentiem 4 – a podle toho, zda jsem na něm jen psal anebo dělal náročnější věci, oscilovala jeho výdrž mezi pět a půl hodinami a asi hodinou a půl, což bylo velice, velice nepříjemné.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
