Quo vadis, PC: počítače budoucnosti – malé, nebo velké?
i Zdroj: PCTuning.cz
Hry Článek Quo vadis, PC: počítače budoucnosti – malé, nebo velké?

Quo vadis, PC: počítače budoucnosti – malé, nebo velké?

Michal Rybka

Michal Rybka

12. 8. 2016 03:00 56

Seznam kapitol

1. Budoucnost je ultrabook?! 2. Modulární PC 3. Žhavé krabičky 4. Velké PC v malé skříni?
5. Dva v jednom, a ani jedno pořádně 6. Malé a ještě menší 7. Jak bude vypadat PC?

Dnes se podíváme na budoucnost PC. A ne, nebudeme se ptát, zda PC přežije anebo ne, ale na podobu, v jaké přežije. I když se dnes zdá, že velikost směřuje stále k menším počítačům, ve skutečnosti jsme se v historii už několikrát vrátili od menších forem ke větším. A osobně si myslím, že by tenhle krok nemusel být špatný!

Reklama

Intel v tom má jasno: Budoucnost je kompaktní bezdrátový ultrabook. Což o to, ultrabook má svoje výhody, které oceníte v případě, že ho s sebou celý den taháte. Jenomže potom ho postavíte na stůl, chcete k němu připojit svoje tři monitory a horu zařízení – a třeba si chcete i zahrát. Najednou vám dojde, že integrovaná grafika nestačí a přišla chvíle připojit nějakou externí kastli, do které dáte alespoň tu grafiku. Vítejte u přelomového konceptu Razer Core!

Jenomže víte co? Představa, že si svůj výkonný počítač rozšíříte o externí grafiku, není nijak nová. Obvykle to zařvalo na nedostačné propustnosti mezi notebookem a externím boxem, což by u Thunderboltu 3 neměl být problém.

Není to ale poprvé, co se podobná myšlenka objevila, například po roce 2000 jste si mohli pro notebooky IBM mimo „malého doku“ koupit i „velký dok“, kam se vám vešla PCI grafická karta omezené délky. V 90. letech jsme pak měli celé masivní doky, které podporovaly několik ISA karet a celý les harddisků. V podstatě už tehdy panovala jistá schizofrenie v tom, že bychom rádi ultrakompaktní laptop, ale doma bychom z něj chtěli mít plnohodnotný a rozšiřitelný desktop. Tehdy se to řešilo prostě tak, že se vyvedla sběrnice, přes ní se bezpečně (= ve vypnutém stavu) zadokoval notebook a po zapnutí viděl mraky nových zařízení. Nebylo to špatné, ale bylo to drahé a vzhledem k omezenému výkonu notebookových procesorů taky ne zrovna ideální.

V podstatě už od 70. let designéři koketují s tím, jak spojit příjemné s užitečným a dodat zařízení, které splňuje tyto dva protichůdné koncepty – malé rozměry, ale zároveň modularitu, upgradovatelnost a vysoký výkon. Velmi markantní to bylo u japonských kapesních počítačů, které samostatně představovaly umělecké dílo miniaturizace, po přidokování k nezřídka obří dokovací stanici pak dostaly tiskárnu, kazeťáček a další vychytávky. Podobné rysy najdeme i u programovatelných kalkulaček Hewlett Packard anebo Texas Instruments, ale japonské doky pro japonské kapesní počítače byly prostě bravurní.

Podobné rysy najdeme i u některých osmibitů, které dovolují snadné rozšíření – některé přímo v těle stroje (Amiga, Sharp MZ800...), jiné pomocí skříně pro rozšiřující karty - a některé ultra divné, jako byl počítač Texas Instruments 99/4a. Ten dovoloval zřetězení, kde šlo zapojit jeden rozšiřující modul do druhého, čímž se počítač změní v hotový vláček modulů, který zabere celý stůl.

U osmibitů bylo přitom relativně jednoduché vytvořit externí box, v podstatě se vyvedla systémová sběrnice a bylo to. Už tehdy se objevovaly pokusy o dedikované rozhraní, tam se ale naráželo na rychlostní problémy, které externí boxy trápí v podstatě dodnes.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama