Drtivý úder augmentované reality: Pokémon Go | Kapitola 2

Mnoho míst, kde se pokémoni objevují a trénují, se nachází ve veřejných lokalitách a vlastně tak lákají lidi k jejich návštěvě (i když je otázka, zda se hráči budou dívat na okolí anebo pouze na obrazovky svých mobilů). Některé lokality vypadají skoro jako vybrané naschvál, jako je například Westboro Baptist Church, což je vcelku legendární křesťansko-nesnášenlivá tlupa, která proslula chozením na pohřby zabitých vojáků a homosexuálů, které skandováním posílá do pekla. No, tak teď mají u sebe vlastního růžovoučkého pokémona, kterého někdo pojmenoval „Loveislove“ (Láska je láska).

Historek kolem Pokémon Go je už docela požehnaně – a bude to mnohem větší a lepší. Kvůli téhle hře celkem jistě někdo umře, někdo se vybourá, zmrzačí se, bude znásilněn a tak podobně. Tohle bude opravdu veliké, bude to masivní sociální test o propojení reálného a virtuálního, který bude mít v budoucnosti vliv na celou řadu regulací, asi jak tomu bylo ve chvíli, kdy se objevily mobily.

To je však teď relativně nepodstatné. Ta skutečně zajímavá věc je prudký a nečekaný impuls, který hra udělila konceptu augmentované reality (AR). Jde o dosud značně obskurní technologii, jejíž název většina lidí nedokáže pořádně ani napsat – a najednou se o ní zase mluví jako „o velké věci, která bude měnit svět“. Upozorňuji, že před nějakými dvěma týdny se jako o velké věci mluvilo jen o virtuální realitě a po AR v podstatě neštěkl ani pes. Zvlášť když se Google z trhu vypařil s Google Glass. Nikdo, opravdu nikdo nemluvil o tom, že by AR měla být v roce 2016 jakkoliv relevantní. Přišli pokémoni a všechno je jinak!

Nutno poznamenat, že si zatím hodně lidí plete virtuální realitu (VR) a augmentovanou realitu (AR). Pokud v tom máte guláš, tak se nic netrapte, ten v tom má i řada technologických novinářů, kteří do AR zařazují například Sensoramu Mortona Heiliga, ačkoliv Sensorama je čistá VR. U virtuální reality jde o snahu kompletně obelhat smysly uživatele a ponořit ho do neexistujícího prostoru, co nejlépe ho oddělit od reálného světa. Augmentovaná (rozšířená) realita je naopak snahou doplnit vnímání reálného prostoru o další informace, jde o kombinaci existujícího a neexistujícího.

Obě technologie lze použít i pro manipulaci s reálnými objekty. Každá je ale jiná a hodí se na jiný typ použití. Můžete si nasadit VR brýle a řídit na dálku dron anebo robota, tomu se říká teleprezence. Naopak auto nebo letadlo s projekcí informací na čelní sklo anebo do průhledných brýlí využívá augmentaci. VR svět vykresluje, nahrazuje, kdežto AR ho dokresluje, doplňuje.

Současná prudká exploze náhlého zájmu o AR nemá v technologickém světě obdobu a musím říci, že si za posledních 20 let nevybavuji tak prudký vzestup zájmu o nějakou technologii. Přitom jde o technologii opravdu starou, první náznaky najdeme ve scifi novelách z počátku 20. století. S prvním seriózním konceptem brýlí The Ultimate Display pak v roce 1968 přišel Ivan Sutherland. Šlo o čistou implementaci augmentované reality, kdy se používaly brýle, ve kterých uživatel viděl v prostoru vykreslenou vektorovou grafiku. 

Augmentace se pak zanořila do zapomnění, což bylo částečně dané tím, že byla zajímavá pro vojáky hlavně ve formě HUDu (Head-Up Displlay) pro vojenské piloty. HUD dovoluje pilotovi sledovat cokoliv kolem a přitom vidět kritické informace, případně zaměřovat jednoduše cíle pohledem. Koncept to byl tak úspěšný, že od roku 1999 se o HUD začala zajímat i armáda, která chtěla vybavit vojáky průhledovými displeji. Ty jim měly být schopné ukazovat navigační informace, případně i výhled z kamer připevněných ke zbraním, což by dovolilo „střelbu za roh“ a podobně. Dnes je velmi typická kombinace HUD + FLIR, tedy snímání infračerveného záření a zpracování do viditelného světla včetně vykreslení zaměřovacích prvků. To dovoluje děsivě přesné údery na nepřátele v absolutní tmě.