Budoucnost versus minulost: SmartCity versus DumbCity | Kapitola 6
Seznam kapitol
V jednom týdnu jsem zažil jak fantastickou vizi měst budoucnosti na výstavě Ampér 2016, tak i šok z patrně nejstupidnějšího urbanistického nápadu, s jakým jsem se za posledních 25 let setkal. Ilustruje to výrazný rozpor v tom, jak vnímat budoucnost měst: Buď jako návrat do minulosti, anebo jako cestu k jiné a snad lepší budoucnosti.
Změna pravděpodobnosti srážky aut na magistrále s tramvají z nuly na nenulovou je děsivá a naprosto neobhajuje žádné pochybné estetické benefity, které vyzdvihují projektanti. Jejich představy jsou hodně zvláštní, měl jsem z nich dojem, že skutečně věří tomu, že když rozšíří ulice, osází je stromy, částečně zablokují dopravu a budou si to hodně, ale opravdu hodně přát, tak lid vystoupí z aut, posadí se na předzahrádky kaváren a hospůdek a bude kynout dívkám s mašlemi ve vlasech, dětem, které si hrají s obručí, a usměvavým cyklistům na velocipedech, jako by se vrátil rok 1890.
Jenže nic takového se pochopitelně nestane. Moderní doba je uspěchaná, městem se pohybuje velké množství lidí i zboží a „zklidnění“ ucpáním ulic opravdu nenastane. Většina problémů, které mají auta na fosilní paliva, se vyřeší přechodem na elektřinu. Jenomže to vyžaduje věnovat se skutečným problémům budoucnosti – stavbě parkovišť pro elektromobily s možností dobíjení, oddělení jednotlivých druhů dopravy, zajištění maximální propustnosti komunikačních tepen, budování infrastruktur pro Smart City, navržení letových koridorů pro drony – tyhle technologie přijdou. To je budoucnost.
Předělání ulic na lesopark, zablokování dopravy a nahnání chodců pod kola aut, naopak budoucnost není. Protože i když přejdeme na ekologická elektroauta a zbavíme se emisí, budou i ta muset někudy jezdit a někde parkovat. Je obrovské množství problémů, které je třeba řešit, ale předělávání bezpečného a funkčního dopravního řešení na řešení nebezpečnější a o něco méně funkční mezi ně opravdu nepatří.
