Obtížnost her včera a dnes, aneb zlaté časy nehratelných opusů | Kapitola 6
Seznam kapitol
Jedním ze současných populárních trendů ve videoherním rybníčku jsou hry, které nic neodpouštějí, nic vám neusnadňují a svou obtížností hráče až frustrují. Jsou ale opravdu tak těžké, když je srovnáte s tituly, jež jsme běžně hrávali v dávných časech, které mnozí považují za zlatou éru hraní, kdy byly ještě hry originální a zábavné?
Tento seznam není zdaleka kompletní, alespoň krátkou zmínku si zaslouží ještě několik titulů: asi nejobtížnější kousek ve sbírce je objektivně Ghosts’n’Goblins, skrolovací plošinovka s časovým limitem, ve které jsem strávil většinu času v podvlíkačkách (po prvním zásahu vždy rytíř ztratil brnění).
Another World, Contra a Castlevania jsou na žebříčku mých obtížných her taky hodně vysoko. Stejně tak i stará Marble Madness.
Jedna z vizuálně nejhezčích stříleček na Amigu byla Agony, hra, kterou jsem bez cheatů nedohrál moc daleko.
Z jiného soudku obtížnosti je třeba originální Hired Guns – tam obtížnost narostla, protože původní záměr tvůrců hrát hru ve čtyřech lidech jsem nahradil vlastníma hbitýma rukama (a nějakým zázrakem hru dohrál, i když se mi cestou dva členové týmu utopili).
A z úplně jiného žánru je poslední hra, která mi uvízla v paměti jako naprosto nehratelná (bez návodu), i když byla neuvěřitelně zábavná – hrdinu namluvil Eric Idle z Monty Pythonů – adventura Discworld na motivy knihy „Stráže! Stráže!“ Terryho Pratchetta. Cestování časem a pošahané řešení některých hádanek posunuly ale hratelnost v mém případě mimo moje schopnosti…
