Neranděte s roboty! Cybersex, iProstitutky a sexroboti se blíží... | Kapitola 6
Seznam kapitol
Mezi nejbizarnější zařízení virtuální reality a teleprezence patří ta spadající do kategorie „teledildonika“. Ano, jsou to periferie pro pány a dámy, které jim dovolují řádit bez ohledu na vzdálenost, stačí jenom internetové připojení. Bude ale po telesexu následovat teleprostituce – a skončíme nakonec v náručí sexrobotů?
Tento jev pomalu přetéká i do dalších vyspělých společností. Krásnou ukázku můžeme najít například ve skvělém korejském filmu „Castaway on the Moon“ z roku 2009, popisujícího bizarní příběh muže, jenž se pokusil spáchat sebevraždu a omylem uvízl na ostrůvku v řece Han, která protéká přímo středem Soulu. Protože neumí plavat, stane se z něj moderní Robinson Crusoe, ačkoliv je obklopen civilizací „přímo na dohled“. Jediný, kdo o něm ví, je agorafobická dívka, spíše korejská verze hikkikomori, která neopouští svůj pokoj a vyhýbá se jakémukoliv kontaktu s lidmi. Jedině ona si ho v dalekohledu všimne a pokouší se s ním navázat kontakt, což je, vzhledem k situaci obou hrdinů, stejně obtížné, jako komunikovat s někým na Měsíci.
Moderní západní společnost je sice otevřenější než společnost japonská, ale kupříkladu z pohledu členů velkých blízkovýchodních rodin je „divná a studená“, jak ukazuje například film Persepolis z roku 2007, který byl natočen podle komiksu Marjane Satrapi. Ve filmu se jako emigrantka podivuje nad tím, jak je západní společnost chladná a jak její „svoboda“ znamená, že nemá problém vyhodit nepohodlného člena rodiny na ulici.
Persepolis nepovažuji za zrovna férový pohled na západní společnost – hrdinka je namyšlená a nafrněná příslušnice iránských elit a dost z ní čpí pocit nadřazenosti a sebestřednosti – ale je to pohled zajisté zajímavý. Přidejme k tomu každodenní honičku za obživou a neustálé srovnávání se s vrstevníky – a máme recept na deprese a na snahu o stažení se do vnitřního světa, ne nepodobný japonským hikkikomori. Technologie pak nefunguje jako příčina, ale jako pomocný nástroj pro vnitřní emigraci.
Tím ovšem problémy s technologií nahrazující mezilidský kontakt nekončí – a trend nám opět ukazuje Japonsko. Singles, kteří tráví svůj život o samotě, také ve stáří o samotě umírají a zůstávají ve svých bytech mrtví nezřídka docela dlouhou dobu, protože nikomu nechybí a nikdo si jejich smrti nevšimne. Tomuto jevu se říká kodokushi a je rozšířenější, než by se mohlo zdát. Jen v roce 2008 zemřelo jenom v Tokiu tímto způsobem 2200 lidí. Opět jde o efekt socioekonomický, řada z nich byli muži, kteří strávili celý život v práci, neupracovali se k smrti přímo na pracovišti (jev známý jako karoshi), ale skončili v předčasném důchodu a protože nikdy neměli čas na pořízení rodiny, zemřeli doma sami bez povšimnutí.
Mimochodem – karoshi se děje i v Evropě a smrt z přepracování hrozí i mladým lidem, zvláště v oboru financí, nicméně pamatuji několik vážných kolapsů lidí, kteří pracovali na vývoji software. S dostatečným množstvím kofeinu překročíte hranici rozumného pracovního vytížení ani nevíte jak!