Otevřená a uzavřená: Jaký typ společnosti svědčí technologiím? | Kapitola 5
Seznam kapitol
S tím, jak se statisíce migrantů valí Evropou, přichází otázka: Je to pro technologie spíš pozitivní jev, anebo negativní? Nebylo by nakonec lepší se od méně vyspělého světa izolovat? Ponechme stranou otázky, jak smysluplné či vizionářské je to politicky a demograficky. Co to znamená pro kulturu, vědu a technologii?
Izolacionismus a schovávání se za Velkou zdí Čínu chránil jak před technologickými špióny, tak i cizími armádami. Vedl ale také k technologické degradaci: Řada technologických čínských vynálezů, jako například vodní hodiny, se změnila v raritu a byla zapomenuta. Statická společnost založená na neměnné sociální struktuře nepotřebovala inovace. Většina problémů se dala řešit císařským ediktem. Bylo třeba více pracovníků? Stačilo nařídit, aby přišli další. Paradoxem lidského bohatství Číny se stalo to, že mrhání „lidským materiálem“ příliš nevadilo. Nebylo nutné vyvíjet stroje zlehčující stavbu a práci, učenci se soustředili spíše na filozofii a administrativu.
V raném středověku byla Čína opravdu technologicky poměrně na výši, dokázala produkovat hedvábí, čaj, porcelán a další zboží, které se dalo výhodně směňovat za zlato a stříbro. Západ měl obecně s Čínou problém v tom, že Číňané měli, abychom tak řekli, trvale udržitelnou výrobu zboží, ale výměnou žádali jen cenné kovy. To stavělo Západ do nevýhodné pozice a nakonec to vedlo k vzestupu největšího drogového impéria dějin, Velké Británie. Opium, které Britové vozili do Číny, se stalo příčinou opiových válek a dlouhodobé nevraživosti Číny vůči Britům. Britská motivace byla ale jednoduchá: Potřebovali produkt, který by nahradil stříbro.
Už během První opiové války Čína zjistila, jak katastrofálně zastarala. Tím, že přestala komunikovat s okolím, doslova zamrzla a neměla ani moderní zbraně, ani moderní bojové taktiky. Z vojenskotechnologického hlediska byla celá východní Asie hodně zvláštní, řada zemí byla na prahu moderních zbraňových technologií, ale neudělala krok k jejich efektivnímu použití. Číňané vyráběli rachejtle, ale praktické válečné použití raket přinesli až Mongolové. Ostatně zbraní, které Číňané vymysleli, aby je posléze zase opustili, byla opravdová spousta: Opakovací kuše, papírové brnění (nekecám, používalo se proti šípům!), plamenomet... Korejci vyvinuli několik typů raketometů, ale později je také přestali používat.
V podstatě podobný problém měli i Japonci. Většinu technologií nevymysleli sami, ale přebrali je od Číňanů, Korejců i Mongolů. Později od Portugalců přebrali také střelné zbraně, pušky a děla. Podobně jako Číňané se za tokugawského šogunátu uzavřeli a během éry zvané sakoku dovolovali velmi omezený obchod se zámořím jen za zcela přísných podmínek. Podobně jako v případě Číny šlo o období stagnace, kdy se cizí poznatky dostávaly do země jen velmi omezeně. A podobně jako v případě Číny nebyla izolace dobrý nápad.
V roce 1853 připluly až k Edu (Tokiu) čtyři americké válečné lodě pod velením kapitána Matthewa Perryho a za mírné pohrůžky moderním vybavením fakticky donutily Japonce k zahájení obchodu. Proces přechodu ze šogunátu do císařství Meiji byl značně krvavý a byla pro něj charakteristická snaha tradicionalistů cizince vyhnat a zemi zase uzavřít – což se paradoxně projevilo na tom, že mezi sebou bojovali ti vlastenci, kteří chtěli chránit šogunát a cizince vyhnat za pomoci tradičních zbraní a ti vlastenci, kteří chtěli obnovit císařství a cizince vyhnat za pomoci jejich vlastních zemí.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
