První počítač „pro chudé“: Tandy TRS-80 | Kapitola 3

Leininger nejprve předvedl vše, co obchod s počítači a jejich součástkami nabízel, včetně ukázky Apple I, no a následně souhlasil s nabídkou, aby se podílel na vývoji počítače pro Tandy. Pro tuto firmu se tento skvělý odborník ukázal naprostou výhrou, protože měli jen jednoho elektroinženýra a většina ostatních „odborníků“ byli ekonomové a manažeři, které život naučil, že jen prodáváním a managementem se neuživí.

Pro Leiningera měla být práce u Tandy manou z nebes. Ostatně, když máte zálibu ve stavbě počítačů a najednou se najde někdo, kdo vám za tento koníček ještě dobře zaplatí, tak neváháte. Měl právě po svatbě a jeho manželka geoložka nedokázala nalézt v Kalifornii práci. Proto nepohrdla nabídkou prodávat klíčový produkt americké gastronomie. Ve chvíli, kdy se naskytla příležitost přesunout se z Kalifornie do Texasu (sídla Tandy), radostně se vzdala kariéry u McDonalds a následovala Leinigera na jeho nové místo.

i Zdroj: PCTuning.cz

Leininger dostal bojový úkol – z velmi mlhavého nákresu Dona Frenche realizovat skutečně fungující stavebnici počítače. Podmínky se ukázaly velmi náročné. Jednak byl stejně jako Steve Wozniak na všechno sám. Kromě toho jej na rozdíl od nadšence Wozniaka velmi svazovala podmínka, aby novinka nestála více, než 200 dolarů. Moc dobře chápal, že každá kostička skládačky se musí pečlivě zvážit a každopádně musí být levná. Zatímco Wozniak stavěl počítač v podstatě sám pro sebe, což se na ceně Apple II dost projevilo, zde bylo nutné hodně šetřit.

Nejjednodušší to bylo s klávesnicí. DEC udělal pro Tandy speciální nabídku, takže tato tehdy drahá záležitost se vyřešila vcelku snadno. Volba mikroprocesoru také netrvala dlouho. Leininger měl velké zkušenosti s intelovským 8080, ovšem když se dozvěděl o novém Z80 a jeho rozšířených vlastnostech, měl jasno. Z80 totiž nepotřeboval tolik podpůrných obvodů a především sám zajišťoval obnovování (refresh) dynamických pamětí, což lze považovat za velkou výhodu. Použití mnohem dražších pamětí statických by mu nikdo neschválil.

Objevil se ale jiný zásadní problém a vznikl typicky americkým způsobem. Jakýsi zákazník reklamoval velmi drahou stavebnici digitálních hodin, kterou Tandy prodávala. Prý se řídil instrukcemi a jediným výsledkem bylo vyhození pojistek po zapojení do zásuvky. Když inženýři prozkoumali, jak se onen mudrc řídil návodem, museli připustit, že takřka do poslední tečky za větou. Návod totiž požadoval „připevněte všechny součástky na základní desku, následně ji otočte a z druhé strany je dobře připájejte.“ Když inženýři desku otočili, naskytl se jim neskutečný pohled na téměř dvoucentimetrovou souvislou vrstvu cínu, pomocí níž dotyčný zákazník součástky opravdu dobře připevnil. Toto selhání detailnosti v návodu rozběsnilo generální ředitele společnosti a při té příležitosti shodil ze stolu celý projekt stavebnice počítače. Představa, co by s drahými součástkami nekompetentní zákazníci mohli udělat, byla skutečně děsivá.

Nicméně, vzdát se takto blízko cíle, to French nechtěl. Proto se spolu s Roachem a Leiningerem rozhodli, že je nutné vyvinout počítač hotový. Zákazník si nebude nic sestavovat, nic pájet. Prostě jej jen zapojí do sítě. K tomu ale musel být postaven funkční prototyp, schopný předvedení panu Charlesu Tandymu, řediteli společnosti.

Vše muselo být co nejlacinější. I jako monitor sloužil obyčejný televizor Tandy, vykuchaný Leiningerem až na kost, nicméně schopný zobrazit 64 znaků na řádek, čímž překonával tehdejší konkurenci. Jako Basic byl použit Tiny Basic Dr.Wanga ze Stanfordu, dostupný zadarmo. Leininger se rozhodl neumožnit zákazníkům používat malá písmena, čímž ušetřil celé dva dolary. Jak se později ukázalo, celý počítač poznamenalo toto šetření, ale díky tomu klesla jeho cena. Výrobní náklady – 300 dolarů.