Zrození nakousnutého jablka | Kapitola 5

Po deblaklu s Commodorem byli oba Stevové na pokraji naprosté deprese. Nikdo jejich počítač nechtěl, vypadalo to, že neuspějí. Ale koncem roku 1976 se na ně přeci jen usmálo štěstí. Po menší anabázi přes několik zprostředkovatelů se Jobs seznámil s Mikem Markullou, který díky investicím velmi zbohatl a rozhodl se s kristovými léty být konečně svým vlastním pánem.

Při setkání s Jobsem a Wozniakem vycítil příležitost. Jobs se jako obvykle překonával, když chtěl, dokázal být okouzlující. Sice mu později Markulla vytýkal jeho problematickou hygienu, dle které mytí jednou z týden je naprosto dostatečné, nicméně o jeho přesvědčovacích schopnostech nikdy nezapochyboval. A tak si plácli a třetí den roku 1977 tak konečně spatřila světlo světa Apple Computer Inc., v níž každý vlastnil třetinu firmy.

Byl to Markulla, jeho peníze a jeho úsilí, které přivedlo na svět největšího výrobce mikropočítačů současnosti. Bez jeho peněz (250 000 dolarů byla úvodní investice, což opravdu hrálo roli) a jeho kontaktů by se nikdy Apple II sériově vyrábět nezačal. Protože k sériové výrobě opravdu solidního počítače, jakým nový Apple II měl být, potřebujete nejen skvělé inženýrské výkony a značný um, ale hlavně statisíce dolarů. A firma s nakousnutým jablíčkem ve znaku je najednou měla. Steve Jobs dokázal Markkullův přínos ocenit – především za 20 let, když se po svém vyhazovu vrátil do Applu a Markkulla patřil k těm, kteří kvůli Stevovi museli Apple opustit. Nic není starší než minulé zásluhy…

16. dubna 1976 byl Apple II představen veřejnosti. Na rozdíl od všech těch ostatních na první pohled amatérských děl působil seriózně a to především díky profesionálně vyhlížejícímu plastovému obalu. Jen na volbě jeho odstínu šedé strávil Steve Jobs více času, než Wozniak řešením mnoha zásadních technických problémů. Nebudeme si ale nic namlouvat – právě díky svému profesionálnímu vzhledu dokázal Apple II oslovit i ty, kteří vůbec nedokázali ocenit velmi vtipná řešení, skrývající se pod kapotou.

Steve Wozniak se v těchto raných chvílích firmy Apple projevil jako výjimečný technik. Povedlo se mu nejen postavit skvělý počítač s nadprůměrnými schopnostmi, ale dokázal mnohé z jeho výdobytků obhájit i proti nevůli managementu, tedy v dané době především proti Jobsovi. Apple II předčil všechny tehdejší kompaktní mikropočítače schopností být lehce rozšiřován. Zatímco jak Commodore PET, tak pozdější Tandy TRS-80 byly, co se rozšiřování týče, dosti omezené, Apple nabídl hned 8 rozšiřujících slotů.

„Osm slotů?“ nevěřil Jobs svým uším, když mu o tom Wozniak pověděl. „K čemu bude někomu osm slotů?“ Dovedl si představit připojení tiskárny či modemu, ale copak by někdo připojoval osm různých periférií? Wozniak naproti tomu věřil, že uživatelé si vždy najdou nějaká zařízení, která budou chtít připojit, a tak trval na osmi. A měl pravdu.

Další velkou výhodou Applu proti konkurenci byla schopnost práce s jemnou grafikou, a to dokonce v barvách. Všechny ostatní tehdejší mikropočítače totiž pracovaly pouze v textovém režimu. Původně uměl Apple jen 4 barvy – zelenou, fialovou, bílou a černou. Až s Applem II+ přišla možnost užít barev šesti, přibyla modrá a oranžová, což už dávalo vcelku slušný základ. V té volbě podivných barev neměl Wozniak mnoho volnosti, protože při jejich generování šikovně využíval triků s televizní normou NTSC, takže si nemohl moc vymýšlet. Byl věrný své filozofii, že nejideálnější je všechna možná kouzla zajišťovat softwarově, nikoliv hardwarem, což samozřejmě kladlo jistá omezení. Ale hlavně – díky těmto trikům nebyl obraz generovaný počítačem příliš ostrý, na což mnozí kriticky poukazovali. Objevovaly se barevné artefakty, což taktéž dost vadilo.

Když se na to barevné zobrazení podíváme kriticky, zjistíme, že to zas tak velká sláva nebyla. Tehdejší první počítače byly prodávány s minimální pamětí 4 a 8kB, se kterou se barevná grafika vůbec využívat nedala. Takže mnozí uživatelé ani netušili, co vlastně jejich miláček skrývá za schopnosti.

Peddle i další jako hlavního hrdinu prvního roku Apple zmiňují Mika Markkullu, který si bůhvíproč právě oba Stevy oblíbil. Druhým hlavním hrdinnou je prý Regis McKenna, bývalý reklamní manažer Intelu. Právě tito dva bývalí intelovští zaměstnanci Apple stvořili, ačkoliv o nich nikdo dnes nic neví. McKenna pak přišel s geniálním marketingovým tahem, kdy propagoval legendu o stvoření firmy dvěma génii v garáži (ačkoliv tak to vlastně vůbec nebylo). Steve Jobs se dokázal své role zhostit skvěle a v médiích působil přirozeně a perfektně. Steve Wozniak v tomto selhal, takže jej McKenna velice brzy přestal jako tvář Applu využívat.