GamesCom 2015: Hardwarové tažení | Kapitola 3
Seznam kapitol
Kamióny a dodávky vjíždějí s počítači a barevnými dekoracemi do sklobetonového výstaviště na břehu řeky Rýn. Z nitra hal se valí testovací řev soundsystémů a ohlašuje tím, že brzy propukne další výstava GamesCom. V pořadí již sedmá. Předvedou se tu nejnovější hry, občas i v celé kráse a s trochou štěstí budou oznámeny novinky, na které nebyl prostor před pár týdny na pompézní výstavě E3 v Los Angeles.
Nováčkem je HTC Vive, ve kterém spojily síly společnosti HTC a Valve. První dodává hardware a druhá pak softwarová řešení a pomáhá zkušenostmi, které její inženýři nasbírali v minulých letech během experimentů s VR. A nutno říci, že se neflákali. Zaměřili se na témata, která rozebíral Malaika ve výše zmíněné přednášce. Tedy: Grafika, ovládání, pohyb.
Před tím, než se na to vrhneme bych rád upozornil, že velmi podobné ne-li úplně stejné vymoženosti byly prý předváděné i na prezentaci Oculus Rift. Jakoby platilo to, co autor Riftu Palmer Luckey říkal před lety: „Nevnímáme další VR brýle jako konkurenci. Všichni spolupracujeme na světlé budoucnosti virtuální reality a učíme se od sebe.“
Funguje to stejně
HTC Vive vypadá podobně pitomě jako Oculus Rift. Tedy jako mírně zaoblená krabice na boty, kterou zafixujete měkkými popruhy na hlavu a každé oko zírá na jeden displej. Mezi bulvou a displejem je optická soustava, která vylepšuje obraz.
Obrazy zachycují stejnou scénu, která je mírně posunutá, a tak mozek po složení signálu z levého a pravého oka vyhodnotí to, co vidí, jako prostorové. Pro bližší představu: Je to lepší než v IMAXu, a navíc při pohybu hlavy nebo otáčení těla se rozhlížíte po celé scéně stejně, jako kdybyste stáli na louce a kroutili hlavou na všechny strany.
Skvělé ovládání
Pro ovládání nepoužívá HTC Vive klasický herní ovladač, ale dvě tyčky podobné ovladačům Wiimote z konzole Wii. Páčka na spodních stranách je pro ukazováček, palec je položen na dotykovém kruhu nahoře a pohybem tyčí ve vzduchu ovládáte jejich grafickou reprezentaci ve virtuálním světě. Tam mohou mít podobu třeba malířského štětce nebo kouzelnické hůlky a pomocí gyroskopů, akcelerometrů a dalších senzorů přesně kopírují pohyby rukou. Je to na první pohled nevýznamná změna, ale mezi zážitkem při hraní ve VR s gamepadem nebo klávesnicí/myší a tyčkami je propastný rozdíl
Házení houbou
V jednom demu jsem se dostal do kuchyně, kde jsem měl brát kuchyňské nástroje a sekat s nimi zeleninu podle receptu. Je celkem jedno, že jsem strávil dvě minuty trvání dema metáním nožů a brambor po kuchyňském robotovi – ten slastný wow okamžik přišel ve chvíli, kdy jsem levou rukou vzal žampión, vyhodil ho do vzduchu (tedy trhnul levou tyčkou vzhůru a uvolnil páčku) a pravou po něm instinktivně sáhl těsně před tím, než dopadl na zem a – chytil jsem ho. Bylo to až strašidelně realistické, byť celá grafika zůstávala komiksová.
Volný pohyb
Místnost pro HTC Vive byla přesně laserově vykolíkována stanicí Lighthouse, se kterou jsou brýle spojené. Podle slov inženýrů z HTC dokáže Lighthouse společně s čelní kamerou zmapovat libovolný prostor, tedy i takový, kde je nábytek v nečekaných úhlech.
Software „ví“, na jak velkém prostoru se hráč pohybuje a dokud nejde čelem přímo do zdi, nechává ho chodit po virtuálních prostorách bez varování. O realistické převedení pohybu se stará kolem sedmi desítek senzorů, včetně gyroskopů, akcelerometrů a permanentního laserového měření vzdálenosti mezi člověkem a překážkou.
Jakmile se hráč dostane k překážce, promítne se do grafiky laserová síť říkající: Ještě krok a zarazíš si HTC Vive do obličeje. Což bych v mnoha případech rád udělal, protože série demo verzí byla zvolena tak, aby vyvolala úžas i v největším cynikovi.
Ve víru demoverzí
Stejné kroky, jaké dělá virtuální realita v oblasti ovládání a pohybu, musí dělat software, aby mělo smysl o VR vůbec vážně uvažovat. Dobrým kandidátem jsou všemožné simulátory chůze jako je Dear Esther anebo čistě zážitkové záležitosti. Hned v prvním demu jsem se dostal na dno oceánu a pozoroval kolem sebe hejna ryb, která se po mávnutí rukou mírně odklonila. Náhle do záběru vjel plejtvák a zastavil pár centimetrů od mých očí – jen se dotknout. Úžas nad majestátným tvorem potlačil v mé hlavě i vědomí displejového rastru (HTC Vive má prý rozlišení 1080 × 1200 na oko, ale ruku do ohně bych za to nedal) a věděl jsem, že v takové simulaci bych dokázal strávit desítky minut.
Nápady!
Další dema dokazovala možnosti ovladačů: Například prostorové kreslení štětci kolem sebe (představte si to tak, že máváte kolem sebe štětci, a kdy stisknete páčku, zůstane barva viset ve vzduchu) nebo zmíněnou kuchyni či sledování války cínových vojáčků na stole.
Když jsem se přikrčil a vlezl „pod“ stůl, viděl jsem v průřezu zákopy, které pilně kopali. Stejně působivé byla i návštěva fantasy chaloupky, ve které jsem se po dotyku hůlkou na předměty dostával na jejich úroveň. Zde se hrálo na bleskové změny měřítka: Jednou vše vidíte z perspektivy člověka, pak z pohledu myši, a tak podobně.
Stojí to za to?
Zážitky z HTC Vive jsou ohromující. Podle náznaků si brýle budeme moci koupit příští rok za neoznámenou cenu, která bude však vyšší než u Oculus Rift. Ještě před tím, než si každý vyřeší otázku, zda koupit či nekoupit, měl by najít odpověď na jinou: Co s tím, až nadšení z probourání se do virtuální reality pomine? Pak teprve nastoupí realistické posouzení možností a životnosti jednotlivých titulů.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
