Processor Technology a první kompaktní mikropočítač | Kapitola 3
Seznam kapitol
Když budete poslouchat vyprávění či rozhovory s hrdiny mikropočítačové revoluce, mnozí vám budou tvrdit, že to byli právě oni, kteří přišli s kompaktním mikropočítačem. Dá se vcelku konstatovat, že to není pravda – ti, kteří mají tento přelomový nápad „na svědomí“, jsou dnes již neznámí a nikdo s nimi interview nedělá.
Když měl Marsh konečně vše hotovo, neměl čas vyrobit prototyp. Stvořil hned hotový produkt a domluvil se s Stevem Dompierem, kterého znal z počítačového klubu, že to na jeho Altairu vyzkouší. Dompier se o svého miláčka vzorně staral, pro tak náročný transport – autem několik kilometrů! – jej omotal do látky a nesl jej opatrně, jako největší svátost.
U Marshe, starého hardwarového harcovníka, utrpěl menší šok. On sám si před každým pájením nasazoval na pravačku měděný náramek s uzemněním. Na takové kraviny neměl Marsh čas. Když Dompier viděl, jak bez respektu a nábožné úcty bere do prstů integrované obvody a další elektronické součástky, jen se modlil, aby všechno dobře dopadlo.
Bob Marsh se osvědčil jako skvělý inženýr. Jeho karty fungovaly naprosto spolehlivě. Důvod byl ten, že místo paměti DRAM zvolila Processor Technology dražší a pomalejší SRAM, tedy statické paměti bez nutnosti obnovování. Fakt, že paměti jsou pomalejší, nikomu nevadil, protože v tehdejší době se jednalo o zcela zanedbatelný rozdíl. Výhoda tkvěla v nepotřebnosti stálého obnovování a tudíž v mnohem větší spolehlivost.
Samozřejmě, nezůstalo jen u rozšíření paměti. Druhým produktem, s nímž Bob Marsh o dost předběhl dobu, byla karta s 2 kB EPROM, na niž jste si mohli nahrát často užívané programy. Dnes nám přijde samozřejmé, že má počítač alespoň nějakou tu ROM obsahující nízkoúrovňové rutiny, u některých počítačů dokonce značnou část či celý operační systém (Atari ST). Tehdy se ale jednalo o něco nového, ačkoliv Marsh nebyl úplně první, kdo s tímto konceptem přišel. Karta se dodávala bez vlastních EPROM modulů a předpokládalo se, že si každý majitel své vlastní koupí a naprogramuje. Autoři v tomto směru ale značně přecenili schopnosti tehdejších programátorů, protože něco takového zvládnout není zrovna triviální záležitost. Kvůli tomu se karta příliš neprodávala.
Následovaly práce na I/O kartě se třemi paralelními a jedním sériovým portem. Díky ní jste si k Altairu mohli připojit dálnopis. Dnes již nic takového nepoužíváme a ti mladší nezažili ani vzdáleného potomka dálnopisu – fax. Zařízení fungovalo jako standardní vstup i výstup sálových počítačů a jednalo se o klávesnici s terminálem a tiskárnou. Pomocí klávesnice bylo možné připojený počítač ovládat, no a tiskárna mohla fungovat jako obrazovka terminálu.
I další karta znamenala naprosto logickou volbu. V listopadu se totiž sešli zástupci několika sdružení a firem a zrodil se Kansas City Standard – první univerzální specifikace pro nahrávání dat na magnetofon. Až doposud se totiž pro záznam na mikropočítačích používala papírová děrná páska, přičemž mechanika pro čtení a zápis pásky byla obvykle připojena k dálnopisu. Použít magnetofon znamenalo velmi novátorský nápad. Lee Felsenstein, Marshův spolupracovník, sestavil i příslušnou rozšiřující kartu. Nyní již mohli uživatelé Altairu data nahrávat, uschovávat, zkrátka, možnosti se neuvěřitelným způsobem rozšířily.
Vše vyvrcholilo videoterminálem VDM-1, na němž pracoval zmíněný Felsenstein. S tímto zásadním výdobytkem mohl být Altair a i jiné systémy tehdejší doby se sběrnicí S-100 (představenou Altairem, ale adoptovanou konkurencí) připojeny k televizoru. Nadšení v komunitě počítačových šílenců neznalo mezí. Počítač byl konečně použitelný, ačkoliv se samozřejmě jednalo o dost šílenou skládačku mnoha karet, s níž jste nesměli moc hýbat, aby se nějaká neuvolnila.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
