Televizní poplatky za tablet kvůli ČT? To snad ne! | Kapitola 2
Seznam kapitol
Dvacet pět let po protikomunistickém převratu stále existuje instituce, která je hluboce zamrzlá v čase a považuje se za tak významnou, že by se před ní měli všichni sklánět v hluboké úctě. Jako přestárlý mamánek žije v pohodlí své minulosti a necítí potřebu k jakékoliv změně. S nikým totiž nesoutěží, nemusí a zjevně ani nemíní.
Jako již několikrát v minulosti malé technologické firmy předjíždějí tradiční molochy a nechávají je v prachu minulosti. Jsou agilnější, dynamičtější, lépe reagují jak na technologické, tak i obsahové trendy. Stalo se to mnohokrát, v počítačovém světe můžeme zmínit například pád IBM v 80. letech, která sice ještě stihla vstoupit na trh s osobními počítači, ale už ho nedokázala udržet. Jde o přirozený krok technologické evoluce, na kterém není nic divného. Pozice ČT a ČRo je ale unikátní, na rozdíl od jiných institucí se na ně evoluce nevztahuje a s nikým soutěžit nemusí. Podobně jako nemrtvý alchymista z Devátého srdce totiž mají elixír, který jim dovoluje ignorovat tok času.
Kdysi dávno, v dobách telegrafu, poštovních holubů a nástupu spalovacího motoru, vzniklo něco, co se jmenuje „koncesionářské poplatky“ a toto něco se zapomnělo už před mnoha, mnoha lety zrušit. Koncese měly velký význam za Hitlera, kdy bylo potřeba, aby úřad věděl, kdo poslouchá rozhlas a u koho je tedy třeba kontrolovat, zda poslouchá ten správný rozhlas. Koncept kontroly nad populací logicky přešel s nástupem komunismu i na televizi, protože kromě výběru televizní a rozhlasové daně bylo nutné, aby televizní a rozhlasoví poddaní věděli, že jsou stále státními klienty.
"" by Wolfgang Sauber -
Own work
.Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons.
S pádem komunismu se tenhle historický atavismus měl zrušit, komunistický televizní gigant se měl rozdělit na jeden ryze informační kanál placený z daní a zbytek té obří instituce se měl privatizovat. To se ale bohužel nestalo a následky neseme dodnes. Od pádu bolševického režimu sice vznikla spousta televizí a rozhlasů, ale jen dvě instituce mají stále onen zázračný prostředek, který jim dovoluje s nikým nesoutěžit a poklidně klimbat.
Televizi jsem coby zastaralý a zcela neflexibilní distribuční kanál opustil již před mnoha lety a o rádiu vím jen to, že to je něco, co si pouštějí kamioňáci na dlouhých cestách, aby neusnuli. Mohlo by se tedy zdát, že nemám právo kritizovat instituce, které považuji za zastaralé – ale já je kritizuji právě proto, že je považuji za v podstatě přežilé. Dívám se na ně stejně, jako se v depozitu muzea dívám na počítače, které používaly jako záznamové médium magnetofonové pásky. Ve své době šlo o technologie, které byly perfektní, špičkové, ale už se přežily a byly nahrazeny pokročilejšími, jako třeba diskety. Jenomže i diskety se přežily a byly nahrazeny dalšími, jako optická média, která se rovněž přežila a byla nahrazena digitální distribucí.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
