Okna na PC dokořán: z DOSu ke grafickým rozhraním | Kapitola 3
Seznam kapitol
Jako náctiletý jsem hltal skvělý seriál uváděný Jiřím Grygarem – Okna vesmíru dokořán. Byl vysílán ještě za komunismu a já tehdy vůbec netušil, že se v této době otevírají i jiná „okna“ a to na osobních počítačích. Neměl jsem nejmenší potuchy, že tato okna můj život ovlivní daleko více, než všechny skvělé ba vynikající knihy Jiřího Grygara.
Méně známé okenní systémy
Konkurence v této lukrativní oblasti se sice probudila trošku opožděně, ale šlo o tak zajímavý produkt, že se do vývoje pustily větší i menší firmy. Především ty menší pak vsadili na poněkud jednodušší variantu. Nehodlaly vyvíjet celý samostatný operační systém, ale pouze nástavbu nad DOSem, tedy vlastně jakýsi spouštěč a správce aplikací.
Aby věc byla ještě jednodušší, vsadila většina firem na použití pouze textového režimu, takže se o grafických oknech vlastně ani hovořit nedá. Proč textového? Právě z toho důvodu, z kterého pohořelo Visi On – textový režim byl na tehdejším PC rychlý a spustitelný na jakékoliv sestavě. Pro režim grafický jste museli mít nějakou grafickou kartu a to tehdy zdaleka nebylo samozřejmé. Mnoho uživatelů se spokojilo s textovou kartou MDA, protože byla levná ona i příslušný monitor a grafiku k ničemu nepotřebovali.
A tak se objevila neznámá firma Trillian se svým VisuALL (absolutní neúspěch) a třeba Structured System’s Group, jejíž nástavba DOSu jménem WindowMaster umožňovala běh a přepínání mezi sedmi aplikacemi pomocí uživatelského menu, které si bylo možné přizpůsobit svým potřebám. Největší úspěch zaznamenal Quarterdeck s produktem DESQView, které se po druhou polovinu 80. let stalo solidně populárním spouštěčem aplikací.
"". Licensed under CC BY 2.0 via Wikipedia.
Je třeba si uvědomit, že tento koncept narážel na jeden dost velký problém. DOS ani jeho aplikace nebyl na simultánní běh několika programů stavěný. Nešlo ani o to, že nebyl multitaskingový – to ostatně tyto produkty neřešily, uměly pouze přepínat mezi aplikacemi, ovšem běžela pouze jediná, ostatní byly pozastaveny. Problém spočíval především v dostupné paměti.
Musíme si uvědomit, že v polovině 80.let bylo stále běžné mít PC s 256 či maximálně 512kB RAM. Větší paměť prakticky nikdo neměl. Samozřejmě, že s nějakou takovou kapacitou počítaly i tehdejší aplikace, jako třeba textový editor Wordstar apod. Měly ve zvyku si hned po spuštění zjistit, jakou paměť má počítač k dispozici, no a následně si ji celou alokovaly.
S tím se ještě dalo bojovat, protože zmíněné nástavby umožňovaly pro každou aplikaci vytvořit speciální nastavení, v němž si uživatel zadal, kolik paměti bude pro aplikaci k dispozici. To samozřejmě nefungovalo vždy a všude, ale pro ty nejběžnější aplikace to programátoři dokázali odladit.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
