Agnostická éra: když už lidi nezajímá, co je pod kapotou | Kapitola 4
Seznam kapitol
PC nebo konzole? Apple nebo PC? Atari nebo Commodore? ARM nebo x86? Intel nebo AMD? S postupem doby se zdá, že tyhle otázky mají čím dál tím menší smysl. Z velkých počítačů přecházíme na nicotná zařízení s kratičkou morální životností. Nejmladší generace už nezkoumá hardware, zajímají ji služby.
Dnes jsou SVGA karty i znalosti o nich doslova festivalem marnosti. Většina lidí ani neví, že něco jako 2D akcelerace existuje. Windows zakryly požadavky na minimální kompatibilitu i neuvěřitelné potíže, které jste kdysi měli s chybějícími anebo vadnými drivery. Jistě, z hlediska technologií to je ohromný úspěch, grafika je pro uživatele transparentní.
Jak se mám ale k tomu postavit jako muzeální kurátor? Má smysl je shánět? 3D akcelerátory zajímají málokoho, starší SVGA karty už vůbec nikoho. Mám několik vizuálně zajímavých kusů z dob, kdy všechno nebylo na jednom čipu, ale SVGA karta s hardwarovou akcelerací zabírala obrovskou dvoupatrovou plochu, dokonale posázenou čipy. Vizuálně je to zajímavé, ale celý ten gigantický business, to obrovské množství znalostí, ty masivní náklady na pracovní stanice – to vše se scvrklo do jediné podivnosti.
Převážná většina IT byla vždy v duchu „hleď jen vpřed“, jenomže to upozorňuje na problém, který se projevuje právě u agnostické IT generace. Všechno geekovství se z branže vytrácí, je čím dál tím více schované za zdmi vývojových pracovišť, na vlastní hardware si sáhnete méně a méně a v podstatě ho ani neuvidíte. (Proto mám tak rád projekty, jako je Arduino anebo Rapsberry Pi, se kterými si můžete hrát, jako by byla 80. léta :) Upgradovaní, vylepšování, tunění, hraní si – to vše se vytrácí a je čím dál tím více schované pod kapotou, kterou už ani nemůžete otevřít.
Mladší generace hráčů není neinformovaná anebo hloupá – ví velmi přesně, co a jak funguje, co na čem jede, co je lepší a co je horší, ale v podstatě jí je relativně jedno, na čem přesně hrají. Největší vášeň dnes nevzbuzují ani konzole, ale mobily. Pokud věci fungují, tak fungují. Je to pro mě nezvyk, ale asi to není špatně: Pokud se k dokumentům na cloudu můžete nalogovat z libovolného zařízení, záleží ještě na něm? Pokud hrajete facebookové hry, záleží na tom, z čeho je hrajete? Jádrem všeho je dnes služba anebo obsah, hardware samotný nijak významný není.
Cítím v tom určitou marnost. Není to stesk nad světem, který se mění, ale určité vystřízlivění nad technickými znalostmi, na které byl člověk hrdý a které jsou dnes k ničemu. Jako doktor se celý život vzděláváte, ale anatomie a základní znalosti z ostatních medicínských oborů jsou trvale platné. Pokud jste architekt, sledujete měnící se styly, ale gravitace, která se snaží strhnout vaše dílo k zemi, funguje stejně. I znalosti z materiálů se vám budou hodit celý život – když dostanete lepší slitinu, prostě zvýšíte údaj o pevnosti o potřebné procento. Jinak vaše znalosti platí.
Ale k čemu vám dnes je znalost strojáku Intelu 8080? Znalosti o SVGA grafikách? Přehled o raných akcelerátorech z konce 90. let? K čemu vám budou za deset let znalosti o současných grafikách? Troufám si tvrdit, že budou ještě více zbytečné, než jsou dnes znalosti o 3Dfx Voodoo. Dnes už jde o čistě spotřební, čistě průtokové zboží.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
