Altair 8800: o zrodu „prvního“ komerčního mikropočítače | Kapitola 4
Seznam kapitol
Pří pátrání po starých strojích můžete nabýt dojmu, že prvním komerčním mikropočítačem světa byl Altair 8800. Stačí se ale přenést přes nadšená velkolepá tvrzení zpoza velké louže a zjistíte, že nebyl prvním. Dokonce ani prvním komerčním. Přesto znamenal zjevení. Přelom v historii. Čas mikropočítačů můžeme dělit na dobu před Altairem a po něm.
Jednoho večera zavolal Robert Mimsovi a poprosil jej, aby se zastavil, že mu svůj nový počítač chce ukázat. Mims si vzal kolo a dojel těch pár bloků k sídlu MITS. Zde mu Roberts pyšně předvedl plechovou krabici s přepínači a diodami a vysvětlil poněkud šokovanému návštěvníkovi, že právě tato krabice vzbudí mezi počítačovými nadšenci velké pozdvižení. Pak se zeptal na to hlavní, co jej trápilo.
„Kolik myslíš, že jich prodáme?“
Mims věděl, že MITS dokázala i svých nejlepších výtvorů prodávat pouhé stovky kusů. No a ta prapodivná věc na stole rozhodně nevypadala jako to nejlepší.
„Maximálně pár stovek,“ odtušil. To tvůrce moc nepotěšilo.
Roberts něco takového nehodlal dělat pro Solomonovy hezké oči, to dá rozum. Jednak Solomon nijak zvláštní oči neměl, ale hlavně – Roberts si od tohoto kroku sliboval reklamu zdarma, protože časopis se mohl pochlubit téměř půlmilionem čtenářů. Takto to skvěle zafungovalo už při předcházejících příležitostech, mělo to tak fungovat i nyní. To by v tom byl čert, aby se neudalo aspoň dvě stě počítačů! Byl posléze dokonce ještě odvážnější a očekával i čtyři stovky. No to by bylo terno! Ty dvě stovky byly minimem, protože si u Intelu zajistil výhodnou smlouvu. Místo tří set dolarů zaplatil za jednotlivý čip pouze pětasedmdesát, neboť se spokojil s kusy sice funkčně bezchybnými, ale zatíženými nějakou kosmetickou vadou. Musel jich ovšem odebrat minimálně dvě stě. Mimsova dost katastrofická předpověď tedy vypadala, že počítač dost možná znamená fiasko a konečný hřebík do rakve pro firmu MITS.
Roberts ve svém prvním prototypu nic moc velkého nevymýšlel, naopak, byl velmi konzervativní. Propojil několik desek s podpůrnými obvody a procesorem, zabudoval je i s nezbytným chuchvalcem drátů do modré plechové bedýnky s černým čelním panelem, plným přepínačů, a v říjnu 1974 jej odeslal zásilkovou službou do redakce časopisu v New Yorku. Ale pak to začalo být velmi zajímavé. Vzhledem ke stávce u zmíněného dopravce se stalo neuvěřitelné. Prototyp se ztratil a zavřely se nad ním vody zapomnění. Co teď?
Les Solomon se rozhodl riskovat. Jedeme dál, článek vyjde a Roberts holt musí postavit nový prototyp! Bylo ovšem jasné, že do uzávěrky časopisu se nic dokončit nestihne. Solomon proto zariskoval téměř neuvěřitelně. Velkolepý článek byl dokončen jen na základě popisu MITS, jak bude nový počítač fungovat a z čeho se bude sestávat, až teda, dá-li pánbu či prozřetelnost, bude hotový.
Fotografie ukazovaly jen prázdnou bednu s předním panelem plným přepínačů a diod. Je paradoxní, že ta bedna byla nakonec z původního návrhu to jediné, co zůstalo. Detailnější fotky vnitřku počítače byly pořízeny v MITS před odesláním prototypu a je velkým štěstím počítačových dějin, že už neměly být platné.
Altair
Roberts se totiž rozhodl své dílo významně vylepšit. Ten původní návrh se mu nezamlouval, protože byl přeci jen příliš dobrým inženýrem, aby neviděl, že vše lze mnohem více zjednodušit a zapojit s větší elegancí. Místo použití několika separátních desek si vystačil nyní jen s jedinou. Odpadlo tak nespolehlivé propojování pomocí svazků kabelů. V krabici najednou bylo spousta místa, škoda jej nevyužít. A tak Roberts navrhl počítačovou sběrnici, později zvanou S-100 (protože měla sto konektorů), která se v následujících letech stala standardem mezi mikropočítači. Přitom je nutné zdůraznit, že byla navržená naprosto nevhodně, pořadí jednotlivých konektorů bylo střeleno od boku. Díky tomu se vedle sebe nacházely konektory napájení, což hrozilo zkratem.
Altair měl v základní sestavě celkem čtyři volné sloty pro rozšiřující karty a díky tomu se z hračičky pro nadšence mohl stát použitelným systémem. A tak – a v tom je opravdový paradox – díky výše zmíněné stávce u dopravce, který nakonec stejně zkrachoval – se počítačoví nadšenci dočkali mnohem lepšího systému, než bylo původně plánováno. Dokonce se dá říci, že právě rozšiřitelnost Altairu byla základem jeho úspěchu. Je totiž velmi pravděpodobné, že pokud by Altair možnost rozšíření nenabízel, stal by se podobnou slepou uličkou, jako nadšenecké projekty před ním. Byl by totiž k ničemu.
Zbývalo už jenom jediné. Vymyslet jméno. V MITS se spokojili s PE-8 (což znamenalo Popular Electronics 8-bit). To ale Solomon nemohl akceptovat. Kde ale přijít na něco lepšího? Dle legendy se zeptal své dcery, vášnivé fanoušky Star Treku, jak v kosmické lodi Enterprise nazývají počítač. Odpověděla mu, že „počítač“, což mu samozřejmě hrozně pomohlo. Pak jej ale upozornila, že v dalším díle letí ke hvězdě zvané Altair. Dokonalé jméno. MITS si nemohla přát nic lepšího!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
