Z majitelů nájemníky: plně zrušitelný digitální svět | Kapitola 4
Seznam kapitol
Kdysi dávno to bylo jednoduché. Něco se vám líbilo, tak jste si to koupili, měli jste to a používali jste to, dokud se vám to neomrzelo. Anebo dokud jste měli hardware, na kterém to fungovalo. Dnes máme čím dál tím víc služeb, které vám doslouží přímo pod rukama – a to ne proto, že byste chtěli, ale proto, že to chce ten, kdo je kontroluje.
V případě DIVX zvítězili zákazníci, kterým se myšlenka nákupu specializovaných zařízení zaměřených na jejich šikanu opravdu nelíbila. Pouze o rok později, v červnu 1999, byla podpora formátu DIVX ukončena s tím, že participující firmy utržily zhruba půlmiliardovou ztrátu v dolarech. Disky, které se nepodařilo prodat, byly zničeny. DIVX přehrávače fungovaly až do 7. července 2001, než byla ukončena jeho podpora na serverech – a pak doběhlo třicet dní, než vypršela doba, po kterou mohly přehrávače fungovat i bez serveru. A potom „věčné časy“ skončily včetně disků, které byly na „věčné časy“ odemčeny. Není divu, že v roce 2006 PC World umístil tento vynález mezi „Dvacet pět nejhorších technologií všech dob“, přesněji řečeno získal v tomto seznamu „Dishonorable mention“.
Jenomže od těch dob se situace nezlepšila, naopak se zhoršila. V roce 2000 se aktivisté podivovali nad tím, jak je možné, že si společnosti nechávají od svých zařízení bonzovat kdy, kdo a na co kouká. Dnes je to tak normální, že trvá celé roky, než mainstreamová média sdělí civilistům, že email od Google čte jejich poštu.
Pro Google nebyla uživatelská pošta od začátku soukromou věcí, ale datovým zdrojem, který potřebují pro svoje podnikání. Zdá se však, že tohle většina uživatelů pořád netuší. Odborníci to ví celé roky, otázkou je jenom to, co se ve skutečnosti neví. Dnes je analýza chování uživatelů tak normální, že se nad ní vlastně nikdo nepozastavuje. Vtip je v tom, že společnosti mají nezřídka přístup nejen k anonymizovaným datům (které se hodí například pro analýzu služeb, používaných funkcí, studie jak hráči hrají apod.), ale ke konkrétním datům konkrétních lidí.
Mimo to, že naše chování dnes rutinně sledují stroje vyrábějící statistiky a provádějí hon na „nelegální obsah“ (kde do proměnné „nelegální obsah“ lze podle vládnoucího režimu doplnit cokoliv), běžně zasahují i do toho, co s obsahem přesně děláme. Nejznámější kauzou je „Amazon 1984“ z roku 2009, kdy Amazon kvůli autorskoprávnímu sporu vymazal ze čteček Kindle knihu George Orwella „1984“.
Nemohl si vybrat horší titul. Po pravdě řečeno, kauza „Amazon 1984“ je doslova prototypem PR katastrofy. Ne, šlo doslova o PR apokalypsu takového rozsahu, že bych měl podezření, že ji někdo vyvolal úmyslně proto, aby upozornil na neuvěřitelnou míru kontroly nad obsahem, kterou Amazon má. Kdyby došlo jen k blokování nákupu knihy pro nové zájemce, bylo by to pochopitelné. Jenomže Amazon ukázal, že má schopnost vymazat už zakoupenou knihu ze zařízení svých uživatelů, pokud se k tomu z nějakého důvodu rozhodne – že je Big Brother sám, a umí udělat to, o čem kniha „1984“ mluví: Editovat historii. Nevím, kdo se k tomuto kroku odhodlal, ale jsem si jistý, že vedle Bible a Koránu je právě „1984“ knihou, kterou bych vážně mazat lidem ze čteček nechtěl, navíc v tom stylu, že „...mi smazali knihu rozečtenou v polovině“, jak poznamenal jeden ze zákazníků.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
