Těžký život géniův aneb nejen o lámání kódu Enigmy | Kapitola 2
Seznam kapitol
Minulý víkend jsme zašli na Kód Enigmy (Imitation Game), film o snaze Alana Turinga a jeho kolegů o prolomení Enigmy. Není historicky přesný, ale přesto jde o velice silný příběh, mimo jiné proto, že se spíš než na Enigmu soustřeďuje na problematickou osobnost podivínského matematika. Jak se asi cítí talentovaní matematici, programátoři...
Řekl bych, že to souvisí se způsobem, jak se s ním nakládalo po Druhé světové: Turing byl homosexuál, byl odsouzen podle zákona o „gross indecency“ z roku 1885, donucen k hormonální léčbě a nakonec spáchal ve svých 42 letech sebevraždu. Stále se spekuluje o tom, zda šlo o sebevraždu, anebo nehodu, protože Turing doma používal kyanid draselný při práci ve své laboratoři a mohl se ho nadýchat. Obecný konsenzus je, že se opravdu zabil úmyslně. Buď jak buď, nelze se zbavit velmi silného pocitu nespravedlnosti, které se Turing za svoje služby dočkal. I když byla homosexualita v té době trestná, soudní mašinérie nijak nepřihlížela k jeho zásluhám, což dává smysl z hlediska práva, ale ne z hlediska vyššího principu mravního. Teprve v roce 2009 se mu dostalo omluvy od britské vlády a teprve v roce 2013 mu královna Alžběta II. udělila milost.
Zajímavý náhled na film mají někteří jedinci, kteří zjevně souhlasí s konceptem „homosexuální propagandy“. Abych citoval jednoho takového myslitele z ČSFD:
Wow. Přiznám se, že jsem nikdy nepochopil tu morální superioritu, která velí konzervativcům nacistickým, komunistickým, katolickým, islamistickým a všelikým dalším lézt lidem do postelí a kázat jim, co je a co není „normální“. Představa dvou kopulujících mužů zjevně takové jedince rozruší natolik, že jaksi přehlédnou „ty drobné detaily“, jako že Turing nebyl „jen algoritmický teoretik“, ale jedním ze zakladatelů moderní počítačové vědy, umělé inteligence a například i teorie biologické morfogeneze. A jeho „drobné zásluhy“ byly oceněny vytvořením Turingovy ceny a udělením řádu Order of the British Empire.
Myslím, že autor této „bravurní analýzy“ by se rovněž nesmírně divil, co všechno se v roce 1950 považovalo v sexuologii za nenormální. Tak například za deviantní byl považován i heterosexuální orální sex a pro léčbu sexuálních deviací se používaly všelijaké rozverné metody, jako třeba averzivní terapie, inspirovaná výzkumy I. P. Pavlova.
Jeden z nestorů české psychiatrie popisuje pokusy o léčbu homosexuality takto: „Pacientům byla podána látka, vyvolávající žaludeční nevolnost a poté jim byly pouštěny homosexuální filmy. Naše představa byla taková, že si spojí homosexuální chování s nevolností a začnou se mu vyhýbat. Po několikaměsíční terapii jejich homosexuální chování nezmizelo, pouze se všichni pozvraceli v okamžiku, kdy do místnosti vstoupil asistent, který jim látku podával.“
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
