Čip aneb zrození mikroprocesoru – základu pro PC | Kapitola 2
Seznam kapitol
Mikropočítače přišly ke svému jménu mimo jiné i pro použití zcela nové přelomové elektronické součástky. Ta ale nespadla z nebe, protože tehdejší technologie k ní dost nakročila a více vizionářů tušilo, že je něco takového možné. Ale historie se neptá na to, co by se stalo kdyby. Dnes si popíšeme, jak se mikroprocesor zrodil a co z toho vzešlo.
Počátky vývoje
Mezitím Ted Hoff společně se Stanem Mazorem navrhli v létě 1969 architekturu a redukovaný instrukční set nového čipu. Vývojem čipu byl pověřen zkušený vývojář integrovaných obvodů Federico Faggin, najatý jako vedoucí projektu speciálně pro tento úkol v roce 1970. Na podzim 1969 byla totiž obě navrhovaná řešení porovnána a management Busicomu si překvapivě vybral to progresivnější, mikroprocesorové.
Faggin vytvořil celou novou metodologii a díky mnoha jeho inovacím se čip, původně svými ideovými otci považovaný za dobrý jen pro kalkulačky, mohl stát základem i dalších aplikací. Při práci na čipu se mu dokonce podařilo zachránit jeden lidský život – když se zástupce Busicomu Masatoshi Shima seznámil s tristním stavem projektu, tak po vzoru pravých japonských samurajů chtěl spáchat harakiri skokem ze střechy. Faggin osvědčil znalost nejen elektroniky, ale i lidských duší, protože se mu podařilo zabránit katastrofě. Sebevraždu svého zástupce by japonský klient asi nechápal zrovna povzbudivě. Shima se svému zachránci později odvděčil pomocí s dalšími procesory a následoval jej i do firmy Zilog.
Tak se zrodil Intel 4004, první mikroprocesor, předchůdce všech těch nesmírně složitých zázraků, které nyní v daleko vyšším taktu pracují v našich elektronických miláčcích. 4004 byl pouze čtyřbitový (dnešní procesory jsou 64bitové), pracoval na taktu 740 kHz, sestával se zhruba 2300 tranzistorů a přes všechnu Fagginovu inovativnost a vizi do budoucna se toto jeho dítě (alespoň co vím) nikdy nestalo srdcem žádného počítače. Důvod je jednoduchý – adresovou a datovou sběrnici se podařilo oddělit až později a to velmi výrazně zvýšilo výkon procesoru a jeho přístup do paměti. 4004 se ukázal prostě na počítač příliš pomalý.
Zakázka pro Busicom měla ještě jeden velmi důležitý okamžik. Busicom požadoval snížení ceny, protože se nepodařilo dodržet termín dodávky. Bob Noyce s tím souhlasil, ale požadoval možnost použití duševního vlastnictví čipu i pro další aplikace. V té době si už totiž uvědomil, že čip může míst spoustu dalších využití. Obě firmy se na tomto dohodly a tím pádem Intel mohl mikroprocesor prodávat i dalším zákazníkům.
Nicméně, po 15. listopadu 1971, kdy byl i4004 oficiálně představen, se zase tak velká sláva nekonala. Firma Busicom jej použila ve svém kalkulátoru, Intel získal i nějaké další zakázky, ale že by se z mikroprocesoru stal zlatý důl, to tedy ne. Ted Hoff tedy pro zvýšení popularity svého ideového dítěte přesvědčil vedení společnosti pro reklamní akci, kdy byl procesor i4004 i se svou rodinou podpůrných obvodu představen veřejnosti jako „mikropočítač“. Šéf Intelu Bob Noyce nad tím zrovna nesršel nadšením. „Budoucnost toho čipu je v hodinkách!“ nechal se slyšet, nicméně souhlasil s čímkoliv, co by mohlo povzbudit nevalný prodej.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
