Ze sálů až na váš stůl: předehra k mikropočítačům | Kapitola 4
Seznam kapitol
Šedesátá léta byla úžasnou dobou optimismu a víry v budoucnost. Generace našich rodičů a prarodičů se tehdy konečně odpoutala od té šedivosti válečných let a užívala si život plnými doušky. Autoři sci-fi psali romány plné letů ke hvězdám či vzdálenějším planetám a občas se v těchto velkolepých představách o budoucnosti objevovaly i osobní počítače.
Myšlenka, že by počítače sloužily i pro uchovávání informací, nebyla tak samozřejmá, jak se nám teď jeví. Ve své době byly počítače používány především k výpočtům. Že by měly sloužit jako nějaké databáze informací, tomu s ohledem na tehdejší problém s paměťovými a záznamovými médii nikdo nevěřil.
Bush představil malý příruční počítač, velmi podobný dnešním tabletům, který nazval „memex“. Ten v sobě měl obsahovat obrovskou databázi znalostí, informací a knih. Bush si ale uvědomoval, že alfabetické třídění není pro lidi vhodné, protože pro lidský mozek jsou mnohem přirozenější asociace. Čtenář měl tedy mít možnost používat to, co dnes nazýváme hypertextem – tedy orientovat se v informacích s pomocí odkazů či celých seznamů odkazů, ovšem s možností vytvářet vlastní takové odkazy a seznamy, záložky a dokonce posílat data (včetně oněch seznamů) do druhého memexu.
Dnes nám něco takového připadá běžné, ovšem to jedině díky faktu, že za těmito myšlenkami stálo velké úsilí mnoha skvělých odborníků. Ve své době totiž představovaly naprosto originální koncept. Nikdo netušil, jak by tak malý počítač bylo možné sestrojit, jak realizovat malou obrazovku, paměť, software a další nezbytné součásti. Tím se ovšem Bush netrápil. On představil pouze nástin možností. Zbytek byl na druhých.
Tento Bushův koncept byl sice známý, ale počítačový odborníci jej považovali za sci-fi. Nicméně, v šedesátých létech se situace začala měnit a to především s příchodem další generace počítačů, zvaných minipočítače. Jejich předpona „mini“ nám sice z dnešního pohledu připadá poněkud komická, nicméně už se nejednalo o monstra chlazená leteckými motory, ale o krabice o velikosti skříně, plné drátů, přepínačů, které bylo možno bez problémů programovat a jejichž procesorová jednotka (ač složená z většího množství integrovaných obvodů) se z hlediska programátora tvářila jako jediný „šváb“. Samozřejmě se vytváření kódu od současnosti velmi lišilo, nicméně i přes nepochybnou komplikovanost vejít se např. do 4kB RAM PDP-8 v sobě obsahovalo to, co dodnes programátory láká – objevování nových světů, řešení nových problémů, možnost přinutit tu mašinu, aby konala přesně to, co si přeji já.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
