Počítače o dvacet pět let později | Kapitola 6
Seznam kapitol
Když se blížilo výročí 17. listopadu, byli jsme jako Alza Muzeum osloveni gymnáziem Na Vítězné pláni, abychom jim zapůjčili nějaké retro počítače coby součást retro expozice. A proč ne? Socialistické osmibity k historii patří, jakkoliv byly improvizované a nedokonalé. Když jsem ale expozici osobně navštívil a podíval se na relikty socialismu, musel jsem si sám zavzpomínat na to, jaké bylo počítačování za bolševika a kam jsme se od revoluce dostali.
Další revoluci představoval nástup internetu, kdy pro řadu uživatelů začalo být důležitější, jaké mají připojení, než jaký mají hardware. Začali se zajímat spíš o služby než o technologie, které po roce 2000 začaly ustupovat do pozadí. Upgrade hardware zajímal tuhle skupinu uživatelů hlavně proto, aby měli stroj schopný přehrávat nejdřív MP3, potom MP4 a dnes 4K. Z centra zájmu se tak do jisté míry stalo nutné zlo.
Současně s tím nastala mobilní revoluce, která začala nejdřív notebooky, ale záhy přešla na chytré telefony. Do roku 2000 počty PC doma narůstaly a po jistou dobu se zdálo, že se naplní vize Microsoftu, že základem všeho bude domácí PC, tedy domácí PC pro každého uživatele. Dnes se trend otočil a začínáme se vracet ke stavu, kdy na rodinu připadne jen jedno PC – a to je ještě velkou otázkou, zda to bude desktop. Opět, jako tradičně, se objevila skupina lidí odporující tomuto trendu a naopak těch, kteří přivítali mobilní revoluci a v podstatě už bez ní nejsou schopní existovat.
Ale ani tohle není konec. I kdyby se mohlo zdát, že dnešek rozdělil IT kmeny na zastánce PC a tabletů/smartphonů, nejnovější generace uživatelů je dávno za touhle žabomyší válkou. Už dávno se nezabývá vůbec hardwarem, zajímají je jenom služby, které používají. Hardware, který jim služby zpřístupňuje, je jenom nutným zlem. V podstatě jde o technologicky agnostickou generaci, což pro staré hardcovníky, žijící v mentalitě souboje „PC versus Amiga“ v podstatě úplně nepochopitelné.
Tato generace se o hardware nezajímá, jen využívá služby, ale používá je úplně všude, úplně normálně. Podobnému uživateli dáte desetiminutovou pauzu a on si začne vyřizovat poštu, statusy anebo si bůhvíco čte. Dokonale integroval moderní služby ve svém životě asi tak, jako kdysi lidé ve volných chvílích četli noviny.
Když se s těmito lidmi bavíte, teprve po chvíli vám dojde, že oni vůbec neřeší klanové války konzole versus PC versus smartphony. Oni používají všechno, co je po ruce, ale vlastně je moc nezajímá, jak co funguje. Nemají tu sžíravou technokratickou potřebu řešit kvalitu a výkon jednotlivých technologií a hádat se o to, zda Zilog anebo Motorola anebo AMD anebo Intel. Je jim to víceméně ukradené.
Teprve při srovnání této generace a jejího uživatelského modelu vynikne pokrok, který nastal za posledních dvacet pět let. Nestalo se to, co si technologičtí vizionáři představovali – že každý moderní člověk bude umět algoritmizovat a programovat. Pro mnoho současných uživatelů je funkce počítače či smartphone stejnou záhadou, jako pro generaci lidí, kteří se smáli u Troškových komedií. Na rozdíl od rurálních hrdinů lidových filmových taškařic ale moderní technologie přirozeně přijali do svého života a už nepovažují za divné, že je normálně používají.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
