Lords of the Fallen: takovou grafiku měl mít Dark Souls II | Kapitola 2
Seznam kapitol
Od vydání Dark Souls II uteklo více než půl roku, takže hardcore jádro, které se kolem něj vytvořilo nemá do čeho „píchnout“. Mezeru na trhu s obtížnými akčními RPG hrami by měla vyplnit hra Lords of the Fallen. Podařilo se jí to, nebo tvůrci vyměkli a přiblížili ji běžnému hráči? Naše dnenší recenze vám na tuto otázku důkladně odpoví.
Kroužím okolo obrovského nepřítele, který se na mě co chvíli rozeběhne a pokusí se zasáhnout mě svým hořícím mečem. Ačkoliv strach mi našeptává úplně něco jiného, přesně k tomuto výpadu se ho svým chováním snažím přimět, protože jedině pak ho budu moci rychle bodnout do zad, což je kvůli jeho velikému štítu jediné místo, kde ho můžu zranit (i když mu to sebere jen nepatrnou část jeho zdraví). Důležitá je trpělivost a taky přesnost.
Zatímco já mám jepičí život a zhroutím se přibližně po třetím zásahu, ukazatel zdraví mého protivníka se táhne přes půl obrazovky, nehledě na to, že si do boje co chvíli přivolává svoje poskoky, kteří mě nenechají soustředit se jenom na něj, takže se moje snažení stává ještě zoufalejší.
Nakonec tlaku podléhám a poprvé umírám. Achievement „Stejně tě to jednou čeká“ mi prozrazuje, že tahle hra nebude tak docela procházkou růžovým sadem a já se do boje pouštím nanovo. Můj první dojem ze hry je i přesto takový: Lords of the Fallen není zase tak těžká hra, tedy alespoň v porovnání s Dark Souls II.
Sice jsem umřela, ale to až u druhého bosse. Mezi tím jsem stihla zabít několik menších a asi tři střední nepřátele, což jsem završila uložením zkušenosti do střepiny, která ve hře sem-tam poletuje. K mému katovi jsem nakonec nemusela běžet přes půl mapy, stačilo udělat pár kroků a jelo se nanovo. Tím však samozřejmě nechci tvrdit, že Lords of the Fallen je jednoduchá hra, snaha o přiblížení se běžnému hráči z ní však je cítit.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
