PC, nejzapomenutější platforma budoucnosti | Kapitola 6
Seznam kapitol
Dnešní historickou tryznu bych věnoval systému, který bude v budoucnosti patřit mezi ty nejzapomenutější – a to přesto, že je dnes nejrozšířenější. Ano, mluvím o počítačích kompatibilních s PC, po kterých nezbude ani zblo. Tedy nějaké zblo po nich zůstane, ale ve srovnání s původní velikosti PC světa to bude jen takové škytnutí…
Pécéčka jsou (většinou) velká a těžká.
Klasická PC z 80. a 90. let bývají hranatá, krabicovitá a přes jejich schopnost snést narovnání do věže (to víte, poctivá kovářská práce) jsou dost neskladná. Některé kusy (zvláště ty od IBM) se váhou vyrovnají i Commodorům ze 70. let a není žádná legrace je mít na polici nad hlavou. Ve srovnání s konzolemi anebo osmibity jde o hotové titány – a to nemluvím o CRT monitorech, které v řadě případů k sestavám patří (Amstrad PC1512 vyžaduje svůj monitor kvůli napájení, u IBM jsou monitory designově sladěné s jednotlivými řadami počítačů).
"" od Soupmeister – Amstrad PC-1512.
Licencováno pod CC BY-SA 2.0 via Wikimedia Commons.
U PC si při sbírání rozmyslíte, zda je chcete skladovat anebo ne. Zvláště jejich serverové formy jsou sice velmi zajímavé, ale taky opravdu neskladné. Systematické sbírání PC je spíš někde na úrovni sbírání minipočítačů: Pokud nemáte sklad, tak na to můžete rovnou zapomenout. A i tak si budete muset velice vybírat. Podstatně rozumnější je sbírání notebooků. Ty se objevují na setkání sběratelů, ale taky na aukcích významně častěji než stolní počítače. (Kdo ví, třeba to v budoucnosti vytvoří iluzi, že notebooků bylo vždycky víc než stolních PC!)
Různých PC je šílené množství.
I když se nebudeme bavit o „po garážích montovaných generikách“, významnějších výrobců PC byla neuvěřitelná kvanta. Tyto počítače často nebyly navržené genericky, ale velmi neobvykle, ať už jde například o úsporné počítače IBM, které jako první používaly mobilní procesory a místo klasických rozšiřujících karet měly PCMCIA, anebo o tiché desktopy Hewlett Packard, které měly jediný větrák ve zdroji a k chlazení využívaly systém trubek, které odsávaly horký vzduch od pasivního chladiče procesoru a od čipsetu.
Jenomže takhle můžeme pokračovat dál a dál. Zatímco u firem jako je Commodore anebo Apple lze celkem jednoduše spočítat, jak by měla být veliká jejich „kompletní sbírka“, u PC nejsem schopen odhadnout ani počet výrobců a ty zaniklé z 80. a 90. let je opravdu obtížné dohledat. O počtu různých rozšiřujících karet ani nemluvím, třeba už jenom sbírání grafických karet je samo o sobě šílené hobby.
Darem jsem dostal Artist 10/16 od Control Systems z roku 1987, která je popsána jako „první VGA kompatibilní non-interlaced grafická karta s rozlišením 1024 × 768“. Je to karta jako hrom, dvoupatrová a posypaná čipy zleva doprava. Podobných karet vznikla spousta, opravdu obrovská spousta – a nikde nejsou systematicky zmapované. A je celkem pravděpodobné, že to nikdo neudělá, takže všechno, co nám po nich zůstane, budou scany PC časopisů na Google Books.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
