Alien: Isolation – Vetřelec v té nejlepší formě | Kapitola 7
Seznam kapitol
Herní vývojáři se snaží přenést atmosféru z filmového Vetřelce do herního světa už po desítky let. A ne vždy se to podaří. Dodrželi autoři tentokrát své sliby? Dočkali jsme se takové zábavy, jakou jsme od prvního oznámení hry očekávali? Dlouho očekávaná hororová survival hra Alien: Isolation je konečně na světě!
Asi největším otazníkem, který nad Alien: Isolation visel, byla slibovaná nepředvídatelnost Aliena, který měl lokacemi probíhat prost jakýchkoliv skriptů a tím ještě umocňovat atmosféru. Bohužel, musím říci, že toto je jedna z mála věcí, kterou nám vývojáři slíbili a nedodali.
Ačkoliv je atmosféra při utíkání před Alienem opravdu hustá, že by se dala krájet, a hlavně hodně strašidelná (takové dupání Aliena někde ve vašich zádech při prolézání v potemnělých větracích šachtách je děsivé tak, že vám půjde mráz po zádech), není to díky nevyzpytatelnosti nepřítele, jako spíš díky dobře načasovaným lekavým momentům a celkové atmosféře hry.
Nebudu kolem tohoto problému zbytečně našlapovat a řeknu to na plnou hubu. Alien v Alien: Isolation se na některých místech chová naprosto předvídatelně – pokud zemřete a budete tímtéž úsekem procházet znovu, už vás čas a směr jeho útoku nepřekvapí, jelikož je úplně stejný.
Předvídatelnost útoků Vetřelce jsem si vyzkoušela v prvním DLC jménem Nostromo Edition, v němž si můžete zahrát několik misí dle samotného filmu. S původní Ripleyovou jsem se tak pustila nahánět Aliena do větracích šachet, kde jsem několikrát jeho kusadly hanebně zemřela, načež se na mě Vetřelec s každým novým pokusem vrhl na tom samém místě a v ten samý čas. Výhodou hry je, že jelikož jste v té chvíli už polomrtví strachy, vůbec vám to nevadí, protože strach vám tak nějak velí, abyste se stejně pořád dokola rozhlíželi a kontrolovali, zdali ta potvora nečíhá třeba za vašimi zády.
Naskriptované chování Aliena tak nepovažuji jako problém, sliby si však autoři hry mohli klidně odpustit. I bez nich by byl Alien velice slibnou akční survival hrou. Všechno je tu totiž plus minus na tom správném místě (ještě jsem nezmínila hudbu, která je naprosto úžasná a s citem vygraduje vždy přesně v té nejnapínavější pasáži) a pospolu to opravdu funguje.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
