Sacred 3: nuda v singleplayeru, zábava v multiplayeru | Kapitola 5
Seznam kapitol
Kooperativních multiplayerových her je jako šafránu, proto jsme akční RPG Sacred 3, pokračovatele zajímavé a docela populární herní série, netrpělivě vyhlíželi. Splnilo se alespoň okrajově naše očekávání, nebo nás nejnovější přírůstek do rodiny Sacred spíše zklamal? V čem hra pro jednoho hráče tolik ztrácí oproti multipayeru?
Hlavními hrdiny ve hře jsou ebenový silák Marak, asijský pankáč Vajra, sexy okřídlený paladin Claire a ještě mnohem přitažlivější divoženka Alithea.
Marak je v základu vybavený sekerou, Vajra má luk, Claire zase meč a nakonec Alithea se do boje vybavila jakýmsi oštěpem. Bohužel jak už jsem zmínila, rozdíl mezi těmito zbraněmi, tedy vyjma luku, je minimální a totéž platí i o různých variantách těchto zbraní (např. přesnější sekyra, oštěp s větším dosahem, silnější meč atd.), které si v průběhu hry odemykáte.
Prachbídně na tom jsou i speciální vlastnosti jednotlivých hrdinů. Ty se sice odlišují barvou ikonky a celkově i vizuálním provedením, jsou si však hodně podobné. Tak například Marak má ve svém repertoáru chrlení ohně a Alithea zase chrlení jakéhosi zeleného jedu, což je v konečném důsledku jedno a to samé. Marakovi pak můžete dát do rukou schopnost roztočení se jako káča a sekání všeho kolem, na tom podobném principu pak ale umí útočit i Claire, nehledě na to, že jeden a ten samý útok využívají i silnější nepřátelé. Tady prostě nikdo neměl kreativní přetlak, což je citelné například i co se týče nepřátel a bossů. A teď nemluvím o celkovém grafickém provedení, to se docela povedlo a blíže ho rozeberu na další stránce, ale o tom, jakým způsobem na vás nepřátelé útočí a jak se celkově chovají.
Bossové se rozdělují do tří skupin. Na základní, kteří jenom pobíhají z jednoho rohu arény do druhého a občas před sebe bouchnou, čímž před sebe pošlou ničivou vlnu kamenů. Do druhé skupiny patří bossové, kteří navíc sesílají ze vzduchu ničivé kameny/plameny/jiné zdraví škodlivé věci a třetí samostatnou skupinou je pak boss přibližně z poloviny hry, u nějž vám hra napoví, že nejedná zrovna moc férově, což spočívá v tom, že se během jeho útoku musíte schovat uvnitř bubliny, kterou si kolem sebe vyčaruje. Tento boss je nejoriginálnějším nepřítelem celé hry, a abych se přiznala, dost mě zaskočil, protože do té doby je ve hře o originalitu útoků nouze.
Pěšáci se rozdělují na klasické (velké i malé) útočníky, kteří prostě jen běží co nejrychleji k vám a nic extrovního nevymýšlejí, dále tu máme již zmiňované káči a další verbež vyžadující abyste ji před rozsekáním prolomily obranu rázovou vlnou, a nakonec se tu a tam objeví (a pak zase zmizí) nadpřirozené bytosti, které dokáží vykouzlit pomocníky, nebo se například v daných cyklech objevují a ztrácí.
Vzato kolem a kolem by nejspíš arzenál protivníků stačil – rozdílný útočníci na bojišti dokáží společně s několika málo speciálními útoky vykouzlit zajímavý a do značné míry také zábavný balet, ovšem když si vzpomenete, že tvůrci za hru chtějí stejné peníze jako za tříáčkový titul, budete mít pocit, že vás někdo okradl.