Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Digitální demence a antidigitální džihád Manfreda Spitzera
Digitální demence a antidigitální džihád Manfreda Spitzera
autor: Michal Rybka , publikováno 10.7.2014
Digitální demence a antidigitální džihád Manfreda Spitzera

Přečetl jsem za vás pamflet antidigitálního džihádisty Manfreda Spitzera „Digitální demence“. Trpěl jsem za vás, abyste vy nemuseli: Tato náboženská kniha, maskovaná za „neurovědecké poznání“, je klasickou ilustraci, jak můžete oklamat většinovou populaci, aniž byste k tomu potřebovali jakákoliv digitální média.


Tento způsob uvažování, kterému lidé zabývající se metodologií vědy říkají „míchaný salát“ (po psychiatricku bychom to nazvali nejspíš volným asociativním tokem), je bohužel typický pro celý pamflet. Takovéto soudy se objevují prakticky na každé straně. Neustále. V jedné větě se autor rozčiluje, že by (podle jakého jeho myšlenkového konstruktu) se snad měla výuka němčiny nahradit hraním Crysis 2, aby o dvě věty dále uvedl, že Crysis 2 je dostupná až od osmnácti let. Často se v textu objevuje obrat, že se něco „vymyká jeho chápání“ – a ano, v tomto s ním musím souhlasit, tento pocit s ním rovněž sdílím.

Digitální demence a antidigitální džihád Manfreda Spitzera

Přes chatrné myšlenkové konstrukce, faktické chyby, dogmatické postoje a čiré fantazie mu ovšem nic nebrání v tom, aby z nich budoval konstrukt, mířící k předem danému závěru, že co je digitální, to je špatné. Autor si vyloví nějakou studii či historku, něco z ní vydedukuje a dále v textu se na svůj vývod odkazuje, jako by šlo o prokázaný fakt a to klasickými kazatelskými obraty „nyní už víme“ či „jak jsme si ukázali“.

Vědeckou reputaci přitom používá hlavně jako faktor, který má dodat jeho názorům tu správnou váhu. Na straně 200 se autor označuje jako „neurobiolog“ (což opravdu není, neurobiologie je zcela samostatný vědecký obor) a z hlediska této autority káže, že mladým digitální média způsobují úpadek vzdělání. To je docela překvapující tvrzení, protože neurobiologie se vztahuje k fyziologii a k cytoarchitektuře mozku. Z hlediska neuronu není rozdíl mezi takovou či onakou informací, kterou zpracovává, prostě mu přicházejí jednotlivé pulsy, které zpracovává a promítají se do tvorby nových synapsí. Neuron, ze své podstaty, není schopen rozlišit, zda pulsy, které do něj přicházejí, byly evokovány pohledem do krajiny, pletením svetru, sledováním skupinového porna z RedTube, návštěvou kostela, anebo čtením Harryho Pottera na Kindle.

Digitální demence a antidigitální džihád Manfreda Spitzera

Neurobiologické termíny Spitzer vůbec používá velice zajímavě, na straně 33 se například setkáváme s pojmem „intenzita šedé hmoty“, u kterého mi není zhola jasné, co si pod tím autor představuje. Počet buněk? Jejich hustotu? Hustotu synaptických propojení? Celkový objem struktury? Míru pozorované aktivity na PET? Možná je to jenom zmateně přeložené, ale „intenzita šedé hmoty“ (na grafu uvedená v rozsahu 0–0,4 bez uvedení jednotek) dává asi takový smysl, jako kdyby technik použil pojem „intenzita jádra transformátoru“.

Čtení téhle špatně zrešeršované eseje plné dojmů je opravdu strašný zážitek. Dělal jsem si do knihy poznámky ke každé podivnosti, na kterou jsem narazil a věru, není v ní mnoho stran, kde by bylo méně než dvě na stranu. Pravda, některé spíš vyjadřují údiv, protože tam najdete zajímavá tvrzení typu „že dnes už víme, k čemu jsou synapse“ (to jsme věděli už hodně dávno, musel bych dost bádat, abych našel neurobiologickou knihu, ve které autor neví, k čemu synapse jsou).



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
139 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 59.1Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.