Wolfenstein: The New Order – střílečka, jaká tu dlouho nebyla | Kapitola 5
Seznam kapitol
Co by se stalo, kdyby Hitler vyhrál válku? Na to se pokouší odpovědět zástupy historiků, romanopisců a dalších zvídavých lidí, včetně tvůrců videoher. Střílečka Wolfenstein: The New Order je v tomto ohledu nejčerstvější snahou o vyložení alternativní historie. A rovnou prozradím, že jde o nejlepší FPS pro jednoho hráče, která v poslední době vyšla.
Pokud jste v předešlé kapitole tipovali, co by mohlo být největším překvapením hry Wolfenstein: The New Order a pokud vaším typem byla možnost procházet mise stealth způsobem, potom jste vyhráli jeden (naprosto bezvýznamný) bod. Ve hře se skutečně můžete plížit a podobně jako například ve hře Dishonored nepřátele přepadávat zezadu a likvidovat je tichými, ale účinnými chvaty.
Stealth způsob zabíjení sice nemůžete celkem logicky používat na některé robotické nepřátele, na protivníky z masa a kostí se však vyblbnete do sytosti. Dá se říci, že s trochou snahy můžete plížením pokořit většinu misí, na druhou stranu však nejsou vojáci po lokacích rozprostřeny tak pečlivě, jako v primárně stealth hrách a tak logicky budete muset sem tam i vystřelit, což jde vedle způsobu rozmístění nepřátel na vrub i poměrně triviálnímu soubojovému systému.
Soubojový systém, vedle kosení nepřátel potichu zezadu, sestává z pouhého bodání. Žádné úskoky stranou, nebo snad promyšlené krycí pohyby. Jakmile se k nepříteli dostanete tělo na tělo a on o vaší přítomnosti bude vědět, vyhraje ten, kdo bude rychleji bodat, což je doprovázeno příslušnou animací. Nic moc, ale na druhou stranu Wolfenstein: The New Order je primárně zábavná střílečka a sekundárně zdařilá stealth hra, kdo by se tedy zabýval bitkařením, že? Souboje tělo na tělo budete využívat pouze v případě nejvyšší nouze a i tehdy se možná dopracujete k docela jinému řešení, protože – s rukou na srdce – AI protivníků je dost podprůměrná a tak vám v pohodě sedne na lep.
Nepřátelé ve hře jsou naprogramováni spíše tak, že jakmile vás zbystří, sesypou se na vás jako vosy na bonbon a to naprosto přímočaře, nejkratší možnou cestou. Sice jsem byla svědkem asi dvou akcí, kdy se jedna skupinka protivníků snažila střelbou krýt druhou skupinu, která mi následně vpadla do boku, ale to byly pouze výjimečné případy, co mi v horizontu následujících událostí přišly jako naprostá náhoda.
Napíšu to na rovinu. AI nepřátel je tupá. Protivníci s kudličkami se k vám plouží slepičím krokem jako největší páni Říše a nepopoběhnou, ani když se jim vaše kulky zrovna zařezávají do břicha. Nepřátelé se zbraněmi se zase jen sporadicky kryjí a mají tendenci nesmyslně vyběhnout (a nebo přeběhnout) zpoza rohu, kde jsou relativně v bezpečí.
Co se týče robotických nepřátel, ti po vás jdou vážně jen jako slepice po flusu, nekoukají nalevo napravo a nic jiného kromě přiblížení a započetí střelby je vážně nezajímá. Největší záludnost nepřátel tak spočívá v jejich početní převaze, vysoké agresivitě a v nutnosti kosit je rozdílnými zbraněmi.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
