Televize s rozlišením 4K a 8K? Super, ale kde vzít obsah?! | Kapitola 4
Seznam kapitol
Zatímco Jan Neruda se snažil zbavit svého slamníku a tázal se u toho „Kam s ním?“, my máme v jistém smyslu problém opačný. Full HD televize jsou standardem, do našich domácností se začínají tlačit televizory s rozlišením 4K a na horizontu je 8K, ale nemáme na tom co přehrát. Takže: Jak do nich něco dostaneme?
Problém s malou barevnou hloubkou bude řešit nový standard HDR (High Dynamic Range Imaging), který dovede zaznamenat, zpracovat a reprodukovat podstatně vyšší rozsah jasu. HDR není jen o tom, že když hrdina hororového filmu vkročí do osvětlených dveří, vypálí to divákům oči, HDR vybavení nabízí naprosto nové možnosti. Nový horror Deliver Us From Evil, který by měl vyjít v tomto roce, byl natočen v noci v běžném pouličním osvětlení pomocí HDR kamer. Těm slabé osvětlení stačí, zatímco při klasickém natáčení by bylo potřeba rozsáhlé doplňkové osvětlení. Nové technologie, alespoň teoreticky, umožňují zjednodušit postprocessing, protože HDR kamery by se svými vlastnostmi měly blížit lidskému oku. Pokud bude veškeré vybavení po cestě od natáčení po reprodukci schopné pracovat s HDR, měl by být výsledek pro diváka podstatně autentičtější.
HDR se v televizích podle Gonsky objeví do tří let, ovšem mezitím je nutno pořešit právě detaily týkající se standardů. A v tom je tak trochu zakopaný pes, protože navýšení kvality reprodukce znamená obrovský nárůst objemu dat jak pro snímání, zpracování, ale hlavně distribuci. Je to problém, který je mnohem horší, než se zdá a alespoň zpočátku ho patrně nebude možné řešit jinak než distribucí filmů na fyzických médiích. Internetová infrastruktura není prostě dimenzována na příchod 4K. Aby bylo možné zvýšený rozsah jasů zaznamenat, musí se ale zvětšit bitová hloubka z 8 bitů alespoň na 10. To znamená nárůst objemu dat. Není to jediný nárůst objemu: 4K obraz vyžaduje mnohem více informací než 1080p.
Dále: Máme tu maličký problém s framerate. Současný framerate 24 fps vznikl jako kompromis, přesněji řečeno jako minimální framerate, který ještě divák skousne, protože čím je framerate nižší, tím je výroba a zpracování levnější. Přestože lehké epileptické poblikávání je pro řadu staromilců stejným znakem „kinovitosti“ podobně jako předražená cola a popkorn, bude nutné se posunout trochu dále. Mladší generace by už například hru s framerate 24 fps rozhodně za plynulou neoznačila, takže přišla chvíle přejít na něco lepšího. V tomto okamžiku se zdá, že to bude přesně dvojnásobek, tedy 48 fps. To v překladu znamená zdvojnásobení objemu dat.
Když to sečteme a podtrhneme, můžeme se u celovečerního filmu podle Gonskeho dostat až na 120 GB dat. To je vážně hodně a je to opravdu obrovský problém hlavně u streamingu. 100Mbit síť by to ustála, 50Mbit už ne – a problém nepředstavuje jenom průměrná propustnost, ale hlavně peaky v zátěži. Pokud se vám superkvalitní film s HDR, superostrými detaily a velejemným zobrazováním během přehrávání pětkrát zadrhne, je celé zlepšení kvality v kopru, zákazník bude naštvaný.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
