Úvaha: Jak jsme zapomněli na domácí počítač | Kapitola 4

Trh domácích počítačů byl extrémně drsný: V podstatě lze říci, že i veteráni, jako Atari a Commodore, zvládli úspěšně jen jeden model v několika technických iteracích, jejichž cílem bylo hlavně snížit cenu. Commodore 64 se od svého uvedení v roce 1982 za cenu 595 USD propracoval do roku 1994 na cenu pouze 249 USD.

To, co se naopak nedařilo, byly výkonové iterace: Už v první generaci se prosadil rozsah paměti a funkcionalita čipů, která se příliš neměnila. Po strojích se 48 – 64KB RAM sice přišly modely se 128 KB RAM, vylepšenými čipy a novými funkcemi, ale drtivá většina software se dělala jen pro základní verzi počítače.

Pokusy o druhou generaci osobních počítačů se v podstatě nezdařil vůbec nikomu. Jak Atari, tak Commodore přišly s druhou nekompatibilní generací osmibitů (Atari 1200XL, Commodore 16/116/Plus4), to byl ale čistý propadák.

O něco lépe se dařilo Commodore 128, což byl hybridní stroj kombinující tři zcela nekompatibilní režimy – podstatné bylo ale to, že jeden z nich byl kompatibilní s Commodore 64, což pravděpodobně stroj zachránilo.

Nikdo nevěděl, co si se stagnujícími osmibity počít. Progresivně pojaté koncepty, jako standard MSX a nebo „super Spectra“, byly úspěšné jen regionálně. Výrobci stále koketovali s myšlenkou, že nízká cena vytváří trh pro začátečnické počítače, které si koupí každý a které budou fungovat jako startovní platforma pro přechod na výkonnější stroje. Čím dál tím více se ale ukazoval paradox, kdy výkonnější a modernější počítače byly pro uživatele na ovládání jednodušší, zatímco to jediné, co fungovalo na levných osmibitech, byly jen a pouze hry. Posledním stadiem osmibitových domácích počítačů byl právě hybrid mezi počítačem a konzolí, což dopadlo opravdu špatně.