Úvaha: Já jsem autor! Kdo je víc? | Kapitola 6
Seznam kapitol
Před několika dny skončila úspěšná kickstarterová kampaň na bezdrátovou klávesnici Bluetooth ZX Spectrum. S její pomocí je možné hrát na tabletech řadu osmibitových her od Elite Systems. Ještě před ukončením kampaně se ale objevil problém: Řada autorů her tvrdila, že nedostala za využití svých her zaplaceno. Jak dlouho bychom měli platit za muzejní software?
Dnes je situace kolem autorů ještě ostřejší a jejich pozice je mnohem těžší. Nejzneužívanější skupinou jsou blogeři, kteří se můžou přetrhnout doslova za nic, což je opravdu celkem smutné. Důležité je přitom uvědomit si, jak blogování vlastně vzniklo. Poté, co první generace internetových vizionářů zavedla politiku „obsah je zadarmo, zaplatí to investor a později možná reklama“ v pokusu vyhladit tištěná média, se ukázalo, že ono to s příjmy tak slavné nebude. A tak se začalo zlevňovat a škrtat až na samou kost. Honoráře se zmenšovaly a autorské týmy musely psát více za méně.
Tehdy si vizionáři položili otázku, zda by to nešlo udělat tak, že by lidi zadarmo nejen četli, ale i psali, čímž by ten úzký stroužek příjmů zbyl čistě pro ně samotné. A vymysleli si blog, tedy prostor pro lidi s nadbytkem volného času nežádající peněz. Tak vznikla záplava textů o ničem s omezeným výběrem několika autorů píšících o něčem, kteří sice pracují zadarmo, ale dostávají za to pochvalu a mají dobrý pocit.
Je to geniální myšlenka. Představte si, že byste neplatili řemeslníky, kteří pracují na vaší rodinné vile, ale jednou ročně byste udělali soutěž o největšího fachmana, který odvedl největší kus té nejkvalitnější práce zdarma. Tomu pak dáte párek s hořčicí a vyfotíte se s ním před svým domem. Prostě by makali z dobrého pocitu, pro tu soutěž o fotku – a protože nejste žádní vydřiduši, dáte jim ten párek ÚPLNĚ ZADARMO. Tak přesně tento pocit mám, když se dívám na vyhlašování soutěže Bloger roku na Idnes.
Fotografie z oslavného večera na počest práce zdarma mi připomínají fotky front na polévku pro chudé z Ameriky třicátých let. Jenom to prostředí je kapku víc nóbl a ve frontě na jídlo je méně chudých. Vždycky, když se na ty fotografie dívám, tak si kladu otázku, jestli ti lidé ví, anebo neví, že jsou v podstatě zneužíváni. Opravdu jim nedochází, že představují pouhý generátor obsahu zdarma? Že díky jejich snaze a pilné práci ve volném čase zajišťují platy těm lidem, co jim tleskají a předávají ceny?
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
