Úvaha: Já jsem autor! Kdo je víc? | Kapitola 5
Seznam kapitol
Před několika dny skončila úspěšná kickstarterová kampaň na bezdrátovou klávesnici Bluetooth ZX Spectrum. S její pomocí je možné hrát na tabletech řadu osmibitových her od Elite Systems. Ještě před ukončením kampaně se ale objevil problém: Řada autorů her tvrdila, že nedostala za využití svých her zaplaceno. Jak dlouho bychom měli platit za muzejní software?
Faktem je, že software je chráněn po absurdně dlouhou dobu. Autorské právo bylo navrženo v dobách, kdy se týkalo děl literárních, hudebních a podobně, kde dávalo určitý smysl očekávat, že bude relevantní ještě po stu letech. Problém je v tom, že u moderních forem děl, zvláště digitálních, ochrana značně přesahuje jak morální, tak skutečnou životnost platforem, pro které je dílo určeno.
Celý ten model je docela vyšinutý. Jednak je zásadně oslabený tím, že pokud něco vytvoříte v rámci zaměstnaneckého vztahu, patří majetková práva zaměstnavateli a ne vám. Někteří zaměstnavatelé jsou dokonce přesvědčeni o tom, že jim to patří sakumprásk a neváhají ani „nezdůraznit“ vaše autorství tím, že vás neuvedou v credits. (Budete překvapeni, jak časté je vyřazování lidí anebo kompletní neuvedení celých týmů z credits.)
Pokud pracujete jako autor námezdní, v drtivé většině případů se jedním honorářem vzdáváte všech práv jak majetkových, tak k šíření. Tu máš, tady je pětistovka – a teď je to naše! Ano, člověka občas překvapí, když zjistí, že byl publikován v nějakém jiném médiu, protože se k tomu váš vydavatel tak rozhodl a udělat to může. Nu, alespoň máte prostor pro vyjednávání o vylepšení odměny, protože to, že vás prodává dále, jest důkazem nějakých vašich kvalit.
Mě osobně to naštvalo jenom jednou, když jsem zjistil, že můj návod na Steel Panthers byl vydán v ruské verzi Score, aniž by mi o tom někdo řekl. Nešlo mi o peníze, ale o to, že jsem si nemohl přečíst překlad, takže jsem zjistil, že pojem „samohybné dělo“ mi kdosi přeložil jako „mobiľnaja artilerija“, což je blbě – má to být „samochodnaja ustanovka“.
To, že mi vyšel text v ruském časopise, mě celkem potěšilo, naštvalo mě jen to, že jsem za blba, co neumí ruskou vojenskou terminologii. Že bych nechal právníka poslat ostře formulovaný dopis, že na vydávání v jiné zemi bez honoráře jsme se nedohodli – tak to mě opravdu ani nenapadlo.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
