Když krev tuhne v žilách – horor Outlast s hutnou atmosférou | Kapitola 2
Seznam kapitol
V současném herním světě není mnoho her, které kašlou na efekty a raději upřednostňují atmosféru. Prostředí, které vás pohltí, aniž by se dělo něco akčního. Outlast takovou hrou je – dokonale využívá váš strach, stupňuje napětí a brnká vám na nervy. Pokud máte dost stříleček s dojemnou hudbou a hraním si na patrioty, čtěte následující řádky.
Hlavní devizou Outlastu je schopnost stupňovat napětí až na nejvyšší možnou míru. Hrůzy sanatoria se vám neukáží hned, ale na povrch vyvěrají hezky postupně s tím, jak se propadáte do jejích podzemních prostor. Na intenzitě zážitku pak dodává skutečnost, že po čase se z dobrovolného čmuchala změníte v nezvaného hosta, který začne bojovat o svůj holý život. A to je velice problematické.
Vedle kamery, která je vybavena nočním viděním, totiž v ruce nemáte nic, co by vám pomohlo. Ve hře se nenacházejí žádné zbraně, cestou nebudete sbírat žádné lékárničky a ani používat speciální schopnosti a dovednosti. Jediné předměty, které v Outlastu budete sbírat, jsou baterie do vaší kamery (a úkolové součástky, ale o tom až později).
Baterie jsou zde přitom extrémně důležitou komoditou. Bez nich se v sanatoriu přežít nedá, jelikož bez své kamery neuvidíte na cestu. Noční vidění však žere baterku tak rychle, jako americký cvalík hamburgery od McDonalda. Často tak namísto svícení budete nuceni pouze přisvítit a kameru zase vypnout.
Z toho vyplývá, že značnou část Outlastu budete obestřeni tmou a nebo budete koukat na typický zeleno-černý obraz nočního vidění, což hojně přispívá k tísnivé atmosféře a pocitu beznaděje. Hlavním strašákem jsou tu však nepřátelé – samotní pacienti sanatoria zaštítěni šíleným vědcem, který má v každém pořádném hororovém příběhu svou opodstatněnou roli. Vyšinutí blázni sami by prostě nebyli zase tak strašidelní.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
