Proč se ovládání počítačů stále nemění? | Kapitola 2
Přestože se výrobci software chlubí tím, jaké úžasné novosti obsahuje jejich nejnovější operační systém, je zajímavé, že se ovládací rozhraní v podstatě nemění. Skutečně: S příchodem GUI u počítače Apple Lisa jakoby se vývoj vcelku zastavil, všechna grafická ovládací rozhraní jsou si od těch dob velice podobná.
U osobních počítačů se ale filozofie ovládání nijak výrazně nemění, přestože se objevila nová paradigmata, jako webové aplikace. Ty mění logiku v pozadí - můžete s ostatními spolupracovat na stejném dokumentu, vyměňovat si poznatky, stahovat si miniaturní aplikace, které z webu získávají jenom tolik dat, kolik zrovna potřebujete. Je to obrovský pokrok oproti monstrozitám, které si instalovaly gigabyty dat a pokud už byly schopny updatovat si data, dělaly to poměrně těžkopádně. Co se ale změnilo na filozofii ovládání? Prakticky nic.
Vezměte si Google Docs - tyto aplikace jsou navrženy přímo tak, aby byly co nejpodobnější běžným kancelářským balíkům a základní myšlenky ovládání se u nich až tak neliší od prvního Macintoshe.
Příchod 3D akcelerace do ovládacích rozhraní je velice, velice mírný. Viděl jsem řadu docela radikálních konceptů, jako je 3D prostor, kde jsou foldery reprezentovány místnostmi a soubory jsou obrázky, které visí na zdi - ve formě statického a nebo "živého" náhledu. V demech to vypadá zajímavě, ale bylo to docela matoucí a po pravdě řečeno si nedovedu představit, jak by vypadala "místnost" ve které visí řekněme dvě stě náhledů na filmy. Jednak by to byl obrovský chaos - a potom by se to patrně moc nehýbalo.
Virtuální realita - slepá ulice?
Virtuální realita, se kterou se na konci devadesátých let hodně počítalo, zmizela, a s ní jak koncepty 3D modelů a dokonce i "virtuální města". První koncept počítal s tím, že váš osobní profil bude mít podobu nějaké 3D struktury (například domu a nebo hradu), v ní budou uloženy objekty (soubory) a připojení k okolí bude zobrazeno jako "cesta do okolí", kde jsou jiné budovy, lobby s ikonami nabízejícími služby apod. Druhý koncept - "virtuální města" naopak počítal s tím, že se ve skutečném městě vytvoří bezdrátové zdroje informací, které budou vysílat informace buď do speciálních brýlí a nebo kapesních počítačů. Blíží se nějaké změny?
Jistá snaha tu je. V roce 2006 měl na konferenci TED (Technology, Entertainment, Design) slavnou demonstraci Jeff Han. Předvedl širokoúhlý multi-touch displej, citlivý na tlak - a s ním úžasná dema.
Asi nejpraktičtější ukázkou bylo digitální album v podobě stolu, na kterém leží fotografie - posun, otáčení, zvětšování, zmenšování - to vše intuitivní a jednoduché. I další ukázky - jako prohlížení 3D mapy, kdy jeden prst definuje bod otáčení a mapou se otáčí druhou rukou - vypadaly velice přirozeně. Multi touch se nyní používá u Applů - jak na Iphone, tak u nových notebooků. Microsoft ho chce používat u produktů řady Microsoft Surface a už bylo demonstrováno několik "stolů", které dovolují ovládání aplikací dotekem. Při plánované ceně 5000 - 10 000USD to určitě Asus EEE z trhu nevyžene, i když - a to zcela uznávám - by se mi docela líbilo mít stůl jako z filmu Tron. Mezi produkty MS a demonstračním displejem, který předvedl Han, je ale jeden zásadní rozdíl - na stůl se musíte dívat shora, což je docela nepohodlné. Hanův dotykový displej byl orientován šikmo, což je praktičtější.
Další možností je ovládání gesty přímo v prostoru. Tento způsob ovládání byl demonstrován například u her pro EyeToy pro PS3, ale možností je velice mnoho.
Systém kamerami nebo jinými senzory snímá polohu uživatele a ten může ovládat stroj zcela bezkontaktně. Oproti šmejdění prsty po displeji v nějakém informačním centru je to nepoměrně hygieničtější (jak by bylo krásné, kdyby se bezdotyková tlačítka zavedla v MHD!), ale kouzlo tohoto systému vynikne až s příchodem holografických displejů. Viděl jsem docela bohatou řadu pokusů a demonstrátorů, které za posledních 30 let vznikly, ale neujalo se z toho nic, ať už to vypadalo jakkoliv zajímavě.
Líbil se mi např. systém, který používal místo souborů a složek jakýsi nekonečný zásobník dokumentů. Jednotlivé verze dokumentů, se kterými jste pracovali, byly podle času srovnány do jedné obrovské haldy - nahoře dokumenty nové, níže pak starší, přičemž systém neevidoval "dokumenty" jako soubory, ale jako jejich jednotlivé revize. Mohli jste tak snadno zjišťovat, v jakém dokumentu byly prováděny úpravy a v jakém pořadí, mohli jste si nechat najít (respektive "vyselektovat") všechno, co jste např. měnili během minulého týdne a nebo hledat všechny dokumenty, které vznikly mezi dvěma revizemi jiného dokumentu. Filesystém byl přitom před uživatelem úplně skryt - mohlo jít o databázi a nebo o nějaký systém souborů s metainformacemi (jako používá např. Ipod). Jako uživatel jste se nezajímal o to, kde soubor fyzicky je, jenom jste určovali kritéria, podle kterých chcete soubor vybrat. Velmi, velmi praktické - každý, kdo používá SourceSafe a nebo CVS ví, k čemu je tohle dobré.
Přesto šlo jenom o koncept a neprosadilo se to. Čím to je? Je to konzervativismus tvůrců? Microsoft před lety vyzkoušel MS Bob, takovou krapet dětsky vypadající nástavbu operačního systému, která zjednodušovala rozhraní a nabízela téměř plyšově přítulnou formou jednotlivé "aktivity", jako "napiš a vytiskni dopis". Byl to obrovský propadák - osobně si myslím, že tohle roztomilé, ale v podstatě nešťastné rozhraní bylo pro starší uživatele příliš infantilní, z hlediska pokročilých uživatelů šlo o bizarní vtip - a mládež? Mládež se bez problémů naučila ovládat normální operační systém. Proto zde asi není velká chuť experimentovat - i Aero je, přísně vzato, navržené hodně konzervativně a jako nejrevolučnější prvek z něj vypadla nakonec 3D verze rolování mezi běžícími programy. Kde jaké rozhraní u Linuxu je pojaté více revolučně!
Zdá se, že Microsoft poslední dobou celkem zoufale laboruje nad tím, jak přerovnat prvky v ovládání Windows tak, aby to bylo pochopitelné. Ve výsledku to je... stále trochu jiné, ale v principu je to stejně složité. Pokud nevíte, kde máte danou funkci hledat, je to těžké. Pokud to víte, je to snadné. Není konzervativita na straně uživatelů? Přece jenom - pokud investujete čas a úsilí na to, abyste se naučili jedno rozhraní, nechce se vám učit se jiné, i kdyby bylo nakrásně produktivnější.
Připadá mi, že tak to ale není - většina odrostlejších uživatelů měla nějaký osmibit, pak přešla do DOSu a pak do Windows. To máme tři přechody mezi odlišnými filozofiemi ovládání. Ti, kteří experimentovali s více platformami, si už mohli vyzkoušet i hodně přes deset systémů (včetně např. Media Center, které jako by se do Windows svou filozofií ani nehodilo). Lidé se tedy naučit nové rozhraní můžou - a jak ukazuje Wii, naučí se to velice rádi a rychle. A není třeba problém v tom, že Engelbart navrhl systém, který se blíží ergonomickému optimu? Víte, on je rozdíl mezi něčím, co je nové a neotřelé a mezi něčím, co je praktické.
Ovládání hlasem je futuristické, ale v praxi docela protivné, protože nerozeznává dokonale a tak uživatel válčí se strojem o to, zda mašina pochopí, co po ní chce (viz úžasné video s fiaskem demonstrace Voice Recognition pro Windows Vista).
Ale I KDYBY bylo naprosto dokonalé - dovedete si představit, že byste celou směnu hulákali na svůj komputer a něco po něm chtěli? Mluvit v jednom kuse osm hodin je příšerné a navíc ten hluk od vás, od vašeho souseda... představte si, jak by vypadal takový open space, kde se všichni pokouší řídit své počítače hlasem. Ergonomicky optimální to rozhodně není.
Hlasový vstup je dobrý, když jste jinak zaměstnáni a máte, tak řečeno, plné ruce práce, například při pilotáži, a nebo tam, kde by bylo nepraktické vytahovat klávesnici - třeba na procházce. Nadiktovat při chůzi email jde, vyklepávat ho je problematické. Podobně i gesta - osmihodinová rozcvička? Nebude to únavné, jako by snad úředník pracoval na poli? Ergonomické problémy pronásledovaly koneckonců i TabletPC - na nošení v jedné ruce to bylo naprosto tragicky těžké, vyložené mučení. Rozeznávací schopnosti přitom nebyly extra úžasné - ale I KDYBY byly, člověk je schopen na klávesnici psát až sedmkrát rychleji, než tužkou. Ovládání počítače perem je tedy děsně cool, ale až na několik případů to není nijak zvlášť praktické. Dokud mačkáte stylusem tlačítka a malujete čáry, je to dobré. Navkládat 200 adres stylusem do Outlooku? Naprosté peklo!
Další věcí, která se často přehlíží, je pohodlí uživatele. S tím mají problémy on screen klávesnice a i ona skvostná laserová projekční klaviatura. Vypadá to skvěle, ale zcela chybí taktilní zpětná vazba, nevíte, zda jste klávesu stiskli a nebo ne. Připomíná to psaní na Sinclairu ZX81 - pokud stroj nevydá kliknutí, nevíte, jestli jste klávesu zmáčkli. U gumových klaviatur pak může být problém ve vyloženě nepříjemném dotyku. S takovouhle frajeřinkou si budete chvíli honit triko, ale pak potichu ustoupíte zpět k dobré klávesnici, na které se vám dobře píše. Osobně si nedovedu představit, že bych tento článek napsal na dotykové obrazovce. Mám rád příjemný a vyvážený odpor kláves, bubnování prsty do pevného povrchu mě opravdu rozčiluje.
Značné nepohodlí byl i jeden z významných důvodů, proč se lidem nelíbila virtuální realita. Co s helmou, která je těžká, bolí vás oči, máte náběh na migrénu, zamotáváte se do datového kabelu a po čtvrt hodině se vás zmocňuje dojem, že budete zvracet? Co s virtuálními domy, po kterých máte rozvěšené aplikace, když potřebujete poměrně velké množství času na to, abyste "prošli" mezi jednotlivými "místnostmi"?
Co vypadá na první pohled efektně, je při pravidelném užívání opravdu nepohodlné. Někdy, zdá se, pomůže úplně jednoduchý nápad. Pokud bych měl říci, který upgrade v ovládání počítače mezi lety 1982 a dneškem považuji za nejlepší, odpovím "scrollovací kolečko". Je skvělé, čtení dokumentů s ním je velmi snadné, jeho fantastickou použitelnost ve hrách objevili už ve Flashpointu lidé z Bohemia Interactive a osobně miluji kombinaci Ctlr + kolečko, díky čemuž si pohodlně zvětším či zmenším text v browseru. A úplně nejlepší je pak kolečko vlevo na klávesnici - levou scrolluji dokumentem, pravou můžu šmrdlat s myší kde se mi zlíbí.
Bůh ví proč ale kolečka začala z nových klávesnic mizet a místo nich objevujeme méně praktické věci. Ještě celkem přijatelné jsou programovatelné klávesy, pod které se dávají makra, horší jsou ale dotykové plochy pro řízení přehrávání hudby, na které si člověk sáhne omylem. Základní funkce má člověk u Windows navrženy opravdu prakticky - Alt-Tab, Alt-F4, Ctlr-C, Ctlr-V, Ctlr-X - vše v dosahu levé ruky, velmi praktické. Minimální pohyb a námaha nám dovolují pracovat celé hodiny.
Klávesové zkratky, i když vypadají jako opravdu hrozný atavismus, jsou neobyčejně praktické pro opakované úkony. A myš na dobré podložce je zatím stále lepší než mávání tlapkou v prostoru - neuděláte pokyn omylem a určitě vydržíte pracovat dlouho.
Kdo ví, možná je opravdu to ovládání, které onen ohromný vizionářský duch předvedl v roce 1968, téměř nejlepší možné.
