Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Navždy v pronájmu, navždy bez nároků
Navždy v pronájmu, navždy bez nároků
autor: Michal Rybka , publikováno 13.5.2016
Navždy v pronájmu, navždy bez nároků

Bylo nebylo, kdysi jste si koupili software a byl váš. Byl váš nejen v tom smyslu, že jste ho mohli používat a dělat s ním, co jste uznali za vhodné, ale taky jste ho mohli třeba prodat. Anebo darovat. Anebo ho dát svým dětem, když jste uznali za vhodné. Stejné to bylo s videem i hudbou. Ta éra ale končí, protože tahle situace není pro vlastníky autorských práv výhodná. V budoucnosti už jenom pronájem!


Svázání obsahu s médiem nebylo úplně bez důsledků. „Věc“ a její vlastnictví je v latinském právu záležitostí dosti mocnou: Věc můžete vlastnit, můžete ji prodat, darovat, upravit, zničit, opustit a tak dále. Když se autorskoprávní giganti rvali o to aby byla písnička či film považována za věc, rozhodně tím nemysleli to, že když si ji koupíte, budete ji moci rovněž prodat, darovat, vyměnit, odkázat anebo nedej bože pronajímat!

Vždy obsah viděli jako „supervěc“, který bude chráněn proti zlolajníkům stejně jako věc, ale vůči legálním nabyvatelům se už nebude chovat jako věc. Když říkali, že si obsah mají lidé kupovat, ve skutečnosti mysleli, že si ho jen za velice specifických okolností půjčí, ale budou s ním nakládat jen velmi, velmi zvláštním způsobem. Tak například si můžete koupit film, ale smíte se na něj dívat jenom sami či v okruhu rodiny. Nesmíte na přehrávání na zahradě pozvat sousedy z vesnice, natožpak za úplatu, jakkoliv by úplatou byla třeba basa piv. Pokud váš přehrávač zastará a už si obsah nemůžete přehrát – smůla, musíte si „supervěc“ koupit znova na nosiči aktuálním. Pokud snad chcete zakoupený film promítat vězňům, uprchlíkům, osiřelým dětem - smůla. A to proto, že jste si obsah „koupili“ na základě extrémně jednostranné smlouvy, která vám tohle zakazuje.

Navždy v pronájmu, navždy bez nároků

Před lety jsem dostal nabídku na koupi bytu. Byla to ta nejdivnější nabídka, kterou jsem kdy dostal: Prodávající mi chtěl byt „prodat“, což v praxi znamenalo, že bych mu dal peníze, on by ho na mě převedl a já bych mohl žádat o jeho odkoupení jeho skutečného majitele, totiž městskou část. Nedosti na tom, prodávající pro všechny případy žádal, aby mu v bytě byla ponechána místnost, kde by mohl kdykoliv přespat, kdyby to třeba potřeboval. Ze stejného důvodu žádal také o to, aby měl k bytu neomezený přístup a rovněž tak i kdokoliv, kdo by to potřeboval a on mu to schválil. Chtěl mi byt „prodat“, ale zároveň si ho z podstatné části nechat.

Přijde vám to choromyslné? Mně ano. A četli jste někdy nějakou smlouvu EULA? Fakt, že nějaká instituce získá efektivní monopol a nabízí vám „férovou volbu“ buď hrát podle jejich pravidel, anebo jít třeba k čertu, by byla pro horkokrevnější politiky konce 19. století, jako byl například Theodore Roosevelt, důvodem rozsekat monopol na malé kousky. Dnes se všichni tváří, že bez obsahových monopolů by se svět zhroutil.

Navždy v pronájmu, navždy bez nároků



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
261 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 124.9Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.