Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Úvaha: Jak jsme zapomněli na domácí počítač
Úvaha: Jak jsme zapomněli na domácí počítač
autor: Michal Rybka , publikováno 18.4.2014
Úvaha: Jak jsme zapomněli na domácí počítač

Posledních dvacet let se vedou debaty o PC, o PC a konzolích, o světě po PC a podobně. Zdá se, že už všichni zapomněli na kategorii strojů označovaných jako HC, home computer, bez kterých by se PC možná nikdy nestalo běžnou součástí domácnosti. Jak vznikly, jak se vyvíjely a kam a proč zmizely? Nečeká nás jejich návrat?


Nemá si smysl něco nalhávat: Pro domácí uživatele je cena tím nejdůležitějším faktorem. Lidé si mohli relativně levně vyzkoušet počítače a buď přejít na výkonnější model, anebo počítač postupně rozšiřovat. Z hlediska domácího uživatele přece jenom dávalo smysl koupit si holý systém a s časovým odstupem ho vylepšit třeba o floppy mechaniku, než vysázet na dřevo najednou větší balík za profesionální systém. Na začátku jste měli Commodore 64 s magnetofonem a pár hrami, časem jste ho rozšířili o floppy a třeba Final Cartridge. Přes všechna vylepšení to ale byl počítač pořád hlavně pro hraní.

Druhým výchozím konceptem byla snaha o vzdělávání veřejnosti. Tím byl posedlý například Clive Sinclair, který navrhoval své počítače nejenom velice levně, ale taky jako stavebnice. Sinclairovy počítače byly legendární tím, že byly zpočátku prakticky nepoužitelné. Jenom se podívejte na první jeho opravdu úspěšný stroj, Sinclair ZX-81! K čemu je počítač, který má pouze 1 KB paměti, takže do něj nemůžete vložit program delší než je jedna obrazovka? Ano, mohli jste ho doplnit větší pamětí, ale pořád tu je ten problém, že máte membránovou klávesnici s horou shiftů, takže vyklepat program je docela peklo. A navíc procesor generuje videosignál, takže když jste chtěli, aby výpočet čehokoliv alespoň trochu svištěl, museli jste vypnout zobrazování. Paráda, ne? Pokud jste měli trochu odvahy, mohli jste si objednat počítač jako stavebnici za 49,95 libry...

 

Sestavený a oživený stroj, na kterém jste mohli začít rovnou experimentovat s programováním, přišel o dvacet liber dráže. Tento koncept ukazuje, že Sinclair byl ochoten jít s cenou až téměř k nule, jenom aby dostal domácí počítač skutečně domů. Zda je takový stroj opravdu k něčemu – to už neřešil. Šlo mu hlavně o to, aby se co nejvíce lidí dostalo k počítačům a získali počítačovou gramotnost. Krutým paradoxem Sinclairova života bylo to, že přes jeho nepochybnou snahu o evangelizaci počítačových technologií prohrál soutěž o oficiální počítač BBC.

Jeho následující počítač, ZX Spectrum, naopak vyhrál srdce fanoušků po celém světě a stal se významným herním strojem – a to přesto, že Sinclair neměl rád hry a o hráče v podstatě nestál. Spectrum bylo dokonce navrženo hodně „antiherně“: Jen minimální zvukový výstup, grafika s komplikovaným programováním, žádný port pro joystick a nebo ovladač. Nebyl tu dokonce ani slot pro populární cartridge! Pokud jste pořádně chtěli hrát na originálním Spectru, museli jste si dokoupit ZX Interface 2 a nebo podobné rozšíření. Opravdu dobré hry podporovalo až ZX Spectrum 128K, které mělo podstatně větší paměť a zvukový čip.

Herní stroj ale nebyl pro Sinclaira hlavním cílem. Stále se snažil o levnou domácí alternativu k osobnímu počítači – a výsledkem jeho honu za výkonem za nízkou cenu byl Sinclair QL, stroj tak problematický a neúspěšný, že kvůli němu zkrachoval a musel odprodat firmu.

 

Ano, celkem jasně se ukázalo, že solidní podpora her je nutnou vlastností domácího počítače. Firmy, které nabízely slušné stroje s nedostatkem her, zůstaly okrajové, jenom živořily a rychle trh domácích počítačů opouštěly. 



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
100 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 43.6Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.