Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Víkendové narozeniny: Alza slaví 25 let!
Víkendové narozeniny: Alza slaví 25 let!
autor: Michal Rybka , publikováno 4.10.2019
Víkendové narozeniny: Alza slaví 25 let!

Někdo v ní nakupuje rád, někdo ji nesnáší kvůli zelenému skřetovi, ale je to fenomén, který znají všichni. Alza vznikla v roce 1994 a tento víkend slaví 25 let své existence. Historicky to není úplně přesně, výročí je až na konci listopadu, ale když plánujete tábořit venku na ostrově Štvanice, je pro oslavu začátek října lepší než začátek prosince!


Alza oficiálně vznikla 29. listopadu 1994, kdy její zakladatel, Aleš Zavoral, dostal živnostenský list. Ten začátek je trochu méně zřejmý než by se mohlo zdát, protože Aleš byl vždycky podnikavý a přivydělával si i předtím. Ovšem i poté, co dostal živnosťák, chvíli trvalo, než jeho počínání začalo fungovat jako firma a dostalo jméno. Jméno, které své firmě dal, se stalo brzy známým mezi pražskými studenty: Alzasoft.

„Al“-„Za“ je pochopitelnější část jména, zajímavé je to „Soft“ – v devadesátých letech bylo celkem v módě pojmenovávat malé firmy „něcosoft“. To souviselo s Františkem Fukou a jeho „Fuxoftem“ – František byl známý jako programátor a hudebník na spectristické scéně a v té době imponoval mnoha klukům, kteří hráli jeho textovky s Indianou Jonesem a poslouchali jeho počítačovou muziku.

 

Protože Aleš začínal s Didaktikem M, tak ho pochopitelně také znal: Pod značkou Alzasoft ale nikdy vlastní software nevyvíjel a ani ho neprodával.

V devadesátých letech byla situace na trhu s výpočetní technikou ještě poměrně nenormální. Počítače se prodávaly za násobky měsíční mzdy, v podstatě byly stále luxusní zboží. Malé obchody měly na sestavách obrovské marže, běžně přesahovaly i třetinu ceny – počítalo se s tím, že když počítač potřebujete, tak zaplatíte cokoliv. Díky tomu k přežití mnoha firem stačilo týdně prodat dva počítače – a nikdo nemínil tenhle pohodlný výdělek podrývat snižováním cen. Přitom v té době počítače frčely nejenom mezi studenty, ale taky počítačovými hráči.

Pokud jste studovali technickou školu, měli jste dvě možnosti: Vydělat si na vlastní počítač, anebo jít „sdílet“ počítač do laboratoře. Dnešní hipstergenerace je nadšená ze „sdílení“, ale ta moje rozhodně nebyla. Pokud si jdete s Macbookem posedět na kafe do nějakého coworkingového denního pečovatelského centra pro hipstery, jen těžko pochopíte pocity studentů, kteří museli na sdíleném PC v počítačové laboratoři naprogramovat seminárku. Veškerá vaše existence stála a padala se spolehlivostí disket, protože v extrémním případě vás do laborky pustili jenom s disketou – jako jednou disketou. Pokud se podělala, měli jste opravdu velkou smůlu.

Práce v počítačové laboratoři zabrala několik hodin, po které jste bojovali o svoje místo s ostatními – a večer vás navíc budou lámat forbesáci, kteří paří MUD anebo Civilizaci, zatímco se pokoušíte pracovat. Člověk tam narazil na různé charaktery: Někdy tam lidi soutěžili v Civilizaci na čas (kdo ji dohraje jako první), jindy se hrálo na jedno město, se kterým jste museli ovládnou celý svět. Laboratoře měly svoje pravidla, například to, že počet osob nesmí klesnout pod kritické minimum – tuším pěti – osob. Pokud se to stalo – například v noci, mohla služba laboratoř zavřít a jít spát. Pamatuji si případ, kdy jsem v laboratoři zbyl já a čtyři pařani – a nikdo nešel ani na malou, aby služba neměla záminku vyhnat zbylé hráče ven.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
85 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 36.9Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.