Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Ne, hry stále nezpůsobují masakry
Ne, hry stále nezpůsobují masakry
autor: Michal Rybka , publikováno 11.8.2019
Ne, hry stále nezpůsobují masakry

Je to skutečně sisyfovská práce: Je jedno, jak dlouho mluvíte o tom, že hry nevedou k násilí, ale až se zase něco stane, tak s tím opět někdo přijde. Násilí plodí násilí. Násilné hry dělají z lidí násilníky. Co se ve hrách naučíš, při masakru v nákupním centru jako když najdeš. Znova a znova a znova.


Minulý týden se v Americe staly dva masakry: Jeden v El Paso (20 mrtvých, 26 zraněných) a v Daytonu, Ohio (9 mrtvých, 27 zraněných). Jako obvykle se u toho řeší politické otázky (kdo rozděluje společnost a tím za to může), dále otázky svobody držení zbraní (jen dobrý muž se zbraní zastaví zlého muže se zbraní vs. jen zcela odzbrojená společnost je bezpečná) a také zda za to nemůžou hry, protože to se řeší tak nějak od dob, kdy lidé, kteří nehrají, pozorovali lidi, kteří hrají a přišli jim zlí a nebezpeční.

Abych vyjasnil svou pozici, tak musím konstatovat, že:

  • považuji za normální právo držet zbraň u osob bezúhonných a způsobilých
  • sebeobranu považuji za právo (a v některých případech i povinnost) jak pro napadeného, tak i pro ochranu jiných
  • zneužití zbraně má být trestáno maximálně tvrdě
  • nemám ani špetku pochopení pro teroristy, ať už to dělají z libovolného důvodu

Zároveň musím konstatovat, že:

  • nošení zbraně není žádná záruka vaší bezpečnosti
  • nevěřím na to, že by vyzbrojení společnosti zabránilo masakrům
  • nevěřím na to, že by tomu zabránila jakákoliv legislativa

Někdy v 60. letech začalo to, co nazývám „psychologizace zločinnosti“, kdy jsme přestali vnímat jako základní problém zločinnosti etický rozměr a nahradili ho psychologickým. Ten a ten zločinec vlastně není zločinec, jen měl špatnou výchovu, nepodnětné prostředí, sám byl obětí a tak dále a tak dále. Na zločince se díváme spíš jako na pacienty anebo klienty, kteří musí být převychovaní. To dává smysl u drobné kriminality, drogových deliktů anebo u zločinů z nedbalosti anebo v afektu.

Masakry jsou jiné. Jsou dlouhou dobu plánované a provedené chladnokrevně. Ať už jde o islámský  terorismus, pravicový a nebo levicový, je vždy neadresný, zasahuje každého okolo bez výběru a cílem útoku je vyvolat strach. Přesně ta bezvýběrovost a naprostá absence etického uvažování je na podobných útocích děsivá – útočníkům je jedno, jestli zabijí ženy, děti, rodiče, milence – pro ně to jsou jenom cíle. A společnost, vyděšená podobným typem útoku, se snaží najít nějaké radikální řešení.

To podle mě neexistuje, protože každý útočník má jiné motivy. Protože jsou podobní lidé nepochopitelní a neuchopitelní, přistupuje se k plošným restrikcím a k hledání univerzálního viníka – držení zbraní, hraní her, přílišné svobody slova, toho či onoho politického směru a tak dále. Já za tím vidím především katastrofální selhání morálky, lidství, prosté soudnosti. Podívejte se na to, co se děje s pachateli masakrů ve vězení – Masonova „rodina“, Breivik, islámští teroristé – oni nechápou, že udělali něco špatného, myslí pouze na sebe a mají soucit jen sami se sebou. Sami sebe vidí jako hrdiny anebo jako oběti – jako například Susan Atkinsonová, která se podílela na vraždě těhotné Sharon Tate.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
108 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 50.8Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.