Hlavní stránka Multimédia Hry a zábava Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost
Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost
autor: Michal Rybka , publikováno 5.1.2018
Black Mirror, čtvrtá sezóna: Nepříliš temná budoucnost

Scifi série Black Mirror je revoluční v tom, že nabízí pohled do nepříliš vzdálené budoucnosti a zabývá se možnými dopady poměrně uvěřitelných technologií. Předchozí řady nám nabídly hodně provokativních a často docela odvázaných vizí. Novou řadu svazuje to, že jde hlavně o dost nevýrazné a předvídatelné kusy, navíc s prvky současného aktivismu


První díl scifi série Black Mirror, The National Anthem, byl razantní a drsný, asi jako když na úvod koncertu praštíte vší silou do tympánů. V prvních třech sériích bylo jen velmi obtížné najít slabé kusy, předkládané vize byly nejen odvážné, ale také silné. Některé díly ze třetí série, jako San Junipero a Hated in the Nation, mě nechaly doslova beze slov.

Není tedy divu, že jsem se těšil na čtvrtou sérii – a není taky divu, že jsem jí zcela upřímně zklamaný. Nevím, v čem je přesně problém, ale zcela se změnila dikce vedení příběhů, které jsou beze zvratů a prvoplánové. A nejenom to, i oslavované skryté reference mezi příběhy jsou tady vystaveny okázale a v případě Black Museum i velmi neohrabaně.

Mám pocit, že se k psaní dostali lidé, kteří na rozdíl od prvních scénáristů toho o technologiích moc neví a spíš jenom stavěli béčková scifi. Za prvé, v mnoha případech mizí technologická uvěřitelnost, což docela ubírá historkám na síle. Za druhé, objevuje se v nich aktuální politická agenda, což je vždycky špatně. Za třetí tu katastroficky chybí zvraty, děj prostě teče od začátku do konce bez jakýchkoliv překvapení. Zcela natvrdo řečeno, viděl jsem béčková scifi z osmdesátek, která si s přehledem dají některé z povídek do kapsy, což o předchozích sezónách rozhodně tvrdit nemůžu. Navíc se tu často objevuje téměř pokus o opisování od sebe sama, kdy čtyři povídky představují téměř pouze variaci na předchozí kusy a navíc najdeme velkou sebepodobnost mezi třemi kusy u aktuální série, což je vážně docela bída.

U některých příběhů je snaha o jakýsi přesah mimo scifi, což se projevuje tím, že je lze hodnotit spíš jako detektivku anebo romanci – to není nutně špatně, ale Black Mirror je o něčem jiném, je to o pohledu do budoucnosti, ne o tom, že „přes všechnu technologii zůstává nakonec vše při starém“. Tady vidím základní problém: U původních sérií je technologie vždy velmi výrazným hráčem a hodně ovlivňuje mezilidské vztahy, tady je v mnoha případech v podstatě bezvýznamná.

Leč podívejme se na kus po kusu, tedy pokud máte zájem. Pokud zájem nemáte, opusťte prostor článku a podívejte se na sérii sami!

Táborové aktivity

Asi nejlepším kusem je Hang the DJ, příběh z partnerského výcvikového tábora, kdy se umělá inteligence snaží vyhledat ideální partnerský protějšek jak pro muže, tak pro ženy. Je to filozoficky zajímavý koncept, který vychází z toho, že „neexistuje pravá láska“ a „oklamání hormony je zdrojem společného neštěstí“. Místo toho tu máme prostor, kde AI přiděluje partnerům čas, nutí je žít společně a hodnotí jejich vzájemnou kompatibilitu na základě jejich reakcí. Což je, upřímně řečeno, skutečně zajímavý koncept.

Navíc se AI snaží spárovat všechny proti všem, což trochu připomíná myšlenku, že nejde o to najít ideálního partnera pro jednoho člověka, ale přiřadit všechny muže všem ženám v populaci tak, aby to bylo celkově nejlepší. To je myšlenka mířící proti individuálnímu egoismu a směřující ke kolektivnímu optimu.

V praxi to ale znamená, že celému zařízení vládne nemilosrdný program, který přiděluje všem možným lidem všechny možné partnery a mění tak proces výběru v... ehm... jakýsi sexuálně-vztahový koncentrační tábor. V okamžiku, kdy program řekne nashle, tak opouštíte přiděleného partnera a po nepříliš dlouhé době na regeneraci vyfasujete dalšího.

Líbilo by se vám něco takového? Pokud jste promiskuitní, tak možná ano, pro normální jedince to ale časem začne být peklo. Takže tam padne i docela zajímavá myšlenka, že výběr vlastně nefunguje tak, že by pro vás AI hledala partnera, ale prostě vás vztahově utahá, takže budete nakonec svolní přijmout kohokoliv, koho vám předloží.

Díl je podobný San Junipero, je rozvleklý a úmorný, ale celkově to sedí k úmornému procesu, kterým vede AI svoje ubohé lidské oběti. Pomalý děj tedy není na škodu, a i když je vyústění celkem očividné, je to pohodové a docela svěží scifi.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
44 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 9.2Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.