Hlavní stránka Hardware Procesory, paměti Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes
Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes
autor: Michal Rybka , publikováno 8.12.2017
Seznam kapitol
1. Taktovali jsme, taktujeme a taktovat budem
2. Procesory začínají topit
3. Lov na lepší kusy
4. Raději s rozumem
5. Delid
6. I bez vodníka
Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes

Core i7-8700K je vážně super procesor! Překvapil mě. Neplánoval jsem dělat žádné velké věci, u taktování jsem se vždy řídil zásadou, že méně je někdy více, lepší je stabilnější než rychlejší systém a že kousek bezpečného přetaktování je malý dárek navíc. Zpočátku se o něm totiž šířily strašlivé zkazky a trvalo, než se z něj stala normální věc.


Extrémní overclocking je dnes svého druhu sportovní disciplína. Pořádají se v něm soutěže, ale hlavně se jde po rekordech jako, řekněme, u extrémních rychlostních rekordů automobilů. Pro maximální rychlost jsou specialisté ochotní udělat cokoliv, použít dusíkové chlazení, héliové chlazení, cokoliv. Speciální desky, speciální vybavení, libovolně šílené postupy – to je extrémní overclocking.

Nevím, jestli extrémní overclocking umírá, jak tvrdí Zdeněk Obermaier, ale pro mě představoval vždy spíše show či sport. Nikdy jsem v něm neviděl praktickou věc pro normálního uživatele, protože na rozdíl od špičkových přetaktovávačů za sebou domácí uživatel nemá výrobce, který ho zasype vybranými čipy. Smrtelník za svůj procesor, paměti a grafiku pěkně vysází vlastní našetřené peníze na dřevo a většinou nechce, aby mu to předčasně zhynulo. Cílem domácího uživatele také není dosáhnout maximálního výkonu na patnáct minut, ale najít takové nastavení, na kterém může provozovat svůj systém celé roky.

Overclocking je vlastně snaha dostat součástky nad jejich výrobcem specifikovanou rychlost. Snaha dostat součástky na maximální rychlost přímo výrobcem je hodně stará, vybavuji si například článek o vodním chlazení procesorů v počítačích IBM, které se dělalo v 70. letech. Tam šlo ale o špičkové a velmi, velmi drahé řešení od výrobce, které vlastně představovalo „standard“. Tak, jak výrobce počítač dodal, fungovalo jeho řešení garantovaně alespoň po záruční dobu.

Overclocking je jiný, je to o tom, že vezmete výrobcem dodané řešení a zkusíte z něj vymáčknout o něco víc. I tohle se dělalo už dávno, pokud můžeme věřit seriálu Halt and Catch Fire, psí kusy se dělaly už v 80. letech.

Ve čtvrtém dílu první série je k vidění pozoruhodná scéna, ve které ponoří celou základní desku do akvária s minerálním olejem, který je elektricky nevodivý, ale odvádí dobře teplo. Osmimegahertzový procesor tak přetaktují na 12,5 MHz, aby otestovali systém, který připravují, i když pro něj ještě neexistují dost rychlé komponenty.

Přetaktování o 50 % je docela slušný výkon, že ano? Ale není to dost dobrý výsledek na to, abyste doma namáčeli svoje PC AT do akvárka s olejem, nehledě na to, že takovou věc byste za bolševika nedělali na ultradrahé západní dovozové desce za 100 000 Kčs. To by byl docela sebevražedný kariérní krok! Ale i kdyby byla deska dostupná a „jen“ velmi drahá, je úsilí potřebné na dosažení takového přetaktování zkrátka neúměrné.

S tím, jak progres pokračoval, neustále narůstaly kmitočty čipů, zatímco se zmenšoval jejich výrobní proces. Tím došlo k zajímavému souboji: Zvýšení kmitočtů vyžaduje zvýšení provozního napětí a tedy nárůstu provozních teplot. Zmenšení struktur dovoluje snížení provozního napětí a tedy snížení provozních teplot. V zásadě jde o to vybalancovat parametry tak, aby byl kmitočet co nejvyšší a přitom provozní napětí co nejnižší. Když se napětí sníží moc, tak je systém nestabilní. Když se zvýší moc, čip upečete.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
125 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 59.3Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.