Sledování, rozsudky bez soudu: Žijeme už s Velkým Bratrem? | Kapitola 6

Deplatformování je pravděpodobně nejdrastičtější současná metoda nátlaku, kterou používají aktivistické organizace pro umlčení svých kritiků. Smyslem deplatformování je totální umlčení kritika, odebrání mu platformy, kde může svobodně projevovat svoje názory a v ideálním případě i odebrání mu zdroje obživy. To se objevilo nejprve u krajně pravicových komentátorů, ale proces pokračuje dál. Bohužel, salámová metoda, při které extrémisté postupují tak daleko, než narazí na odpor, stále funguje.

i Zdroj: PCTuning.cz

Deplatformování je velmi pokrytecké v tom smyslu, že ti, kteří ho prosazují, obvykle apelují na cenzuru u společností provozujících služby, zároveň se ohánějí tím, že tyto služby jsou svobodné a rozhodují se samy (tedy promítají svoji agendu na ně s tím, že společnosti nesou rizika ze sporů o svobodu slova) a přitom tvrdí, že nikdo deplatformovaným nebrání udělat si novou platformu – pokud se ale přesunou na jinou platformu, začnou vyvíjet stejný nátlak i tam.

Ukazuje se, že to je velmi vážný problém, na který jsme si zadělali erozí ochrany svobody slova a také tím, že se akademická půda, zvláště v USA, stala spíše levicově aktivistickou půdou. Zatímco v 50. letech se tam odebírala možnost promluvit levicově orientovaným mluvčím, jako byl Max Schachtman, v roce 2014 aktivisté zabránili mluvit Christině Lagardeové z IMF a také Condoleezze Riceové. Tyto úspěchy pravděpodobně nastartovaly snahu o deplatformování kritiků i na internetu.

Netýká se to jenom platforem pro komunikaci, ale také finančních služeb. Tradičně karetní asociace zakazují nákupy určitých druhů zboží, případě vyžadují nadstandardní platby za „rizikové transakce“.

Vřele doporučuji prostudovat si seznam služeb, pro které je zakázáno používat platební kartu bránou Comgate. To, že tam najdeme adopci dětí a prodej zbraní – to asi pochopíme. Zákaz placení kartou při prodeji tabáku, směně a převodech peněz, online aukcích, nákupu léčiv a práce s elektronickou peněženkou – to méně. Rovněž tak seznam zakázaných zemí je celkem podivuhodný.

Nově se objevuje snaha mimo zakázané služby a země zavést ve finančních službách také zakázané klienty. Zpočátku šlo tradičně o pravicově zaměřené, ale po čase začaly finanční instituce rušit účty i těm levicovým, což je nepříjemně překvapilo – jako například když PayPal zakázal účet atlatské Antifě. To je dost překvapilo, zjevně je nenapadlo, že to může fungovat oběma směry – a taky je to dost naštvalo. Problém je samozřejmě v tom, že jakmile jednou spustíte erozi právního státu a donutíte organizace, aby se „začaly chovat eticky zodpovědně“, může se to otočit proti vám. Společnosti tu nejsou od toho, aby nahrazovaly soud, naopak, měly by přistupovat ke všem klientům stejně – a nechat soud, ať rozhoduje, co je a co není legální.

Obrovským problémem je to, že aktivisté rádi kompletně obcházejí právní systém. Za normálních okolností by měl být každý obviněn, měl by dostat možnost hájit se před nezávislým soudem a teprve pak by měla být podle rozhodnutí soudu omezena jeho práva. Deplatformování je vlastně rozsudkem bez soudu a bez obhajoby, dokonce občas doprovázený naprosto šílenou představou, že obviněný by měl dokazovat svoji nevinu a ne naopak.

Pokud právní systém postavíme na hlavu, dostaneme doslova hon na čarodějnice, jako je #metoo. V řadě případů se ukazuje, že veřejná poprava jaksi předběhla události, jako například u Kevina Spacey, který byl soudem zproštěn obvinění ze sexuálního obtěžování. Žalující odmítl vypovídat s odvoláním na pátý dodatek ústavy, což je dodatek, který vám dovoluje neodpovídat soudu na dotazy, které by mohly vést k vašemu vlastnímu obvinění. Je tedy možné, že si dotyčný uvědomil, že by se mohl dopustit křivé výpovědi, což je trestné, případně by musel odpovědět na něco, co by vedlo k nějakému jinému obvinění.

By Pinguino k - flickr, CC BY 2.0, Link