Příliš velcí a mocní: Rozdělit Google a Facebook, anebo ne? | Kapitola 4
Seznam kapitol
U poslední úvahy na téma daní pro technologické společnosti, které vyvádějí své zisky do zahraničí, jsem volně oddriftoval od otázky, zda se technologické společnosti nestávají příliš mocné a zaměřil se jen na snahu o jejich zdanění. Ale pokud odhlédneme od peněz – nejsou přece jen příliš mocné? a proč to vadí?
Největším nepřítelem monopolů je inovace – a to platí zvláště o technologiích. Inovace dovolila maličkým startupům zničit klasické giganty – jako se například podařilo dvěma šílencům, Steve Jobsovi a Billu Gatesovi, kteří na počátku 80. let podryli hegemonii IBM a dalších výrobců „velkého železa“. Samozřejmě, jejich příběh není tak jednoduchý, zajímavé je ale to, že jak Microsoft, tak Apple se staly svým způsobem také monopoly.
Kolem roku 2000 si ale nové technologické monopoly prošly svoji vlastní krizí: Microsoft byl málem rozdělen, Apple skoro pošel. Pravě tam, během této krize kombinované s Dot-com Bubble se změnila filozofie technologických gigantů a z neflexibilních vysavačů se firmy proměnily na podstatně agresivnější a dynamičtější společnosti, jak je vidíme dnes. Rostou mnohem rychleji, rozvíjí se mnohem rychleji a nefunkční části se také rychleji ničí.
Základem nových gigantů je racionalita: Tam, kde korporáty minulosti držely tvář, vystupovaly tradičně a solidně – ale přesto lhaly a podváděly, když to bylo výhodné (jako například Arthur Andersen), tam, kde vystupovaly jako pilíř komunity a sponzor politiků, protože jim to dovolovalo vysávat státní dotace – tam se moderní technologičtí giganti chovají zcela jinak.
Jsou ahistoričtí, dynamičtí, orientují se na budoucnost a vystupují jako „kámoši“, jako někdo, kdo vám pomáhá (líbí se mi pojem „enablers“). Tradice pro ně znamená málo, podpora starých technologií pro ně znamená málo – zahoď ten krám, kámo, cool je tohle. Doslova se nám vetřeli do života a pokračovali agresivně vpřed, než narazili na problémy, které vidíme dnes.
Za prvé, narazili na to, že si uživatelé všimli, že bez jejich vědomí až trochu moc obchodují s jejich informacemi. S čím jiným taky, když u služeb zdarma jsou v podstatě hlavní obchodovatelnou komoditou? Noví giganti se nikdy neptali, jestli něco můžou, prostě to udělali a buď si někdo stěžoval, anebo ne.
Za druhé, ve své globální hře sledovali primárně svoje zájmy, necítili se nikdy a k nikomu loajální a optimalizovali svoje finance bez ohledu na okolí. Nemluvím tím jenom o daňové optimalizaci, ale taky například o tom, že i když se tvářili velmi pokrokově, neměli problém finančně vytěsnit tradiční komunity ze San Francisca, což tam vedlo k protestům a dokonce k útokům na Google autobusy. Vytvořili si vlastní elitu – a ostatním sice chvíli trvalo, než jim to došlo, ale už to ví.
Za třetí, stali se z nich globální hráči s informacemi. Už před lety se říkalo, že ten, kdo kontroluje informace, kontroluje moc. Tradiční politici jsou, pokud jde o technologie, obvykle ještě natvrdlejší než průměrný puberťák, ale i jim už konečně došlo, že od jejich snahy o kontrolu klasických médií formou všelijakých Rad pro rozhlasové a televizní vysílání, udělování licencí, British Board of Film Classification a jiných předpotopních kontrolních struktur už prostě nefungují.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
