„A spravedlnost pro všechny“: Digitální EET pro celý svět?
i Zdroj: PCTuning.cz
Sítě a Internet Článek „A spravedlnost pro všechny“: Digitální EET pro celý svět?

„A spravedlnost pro všechny“: Digitální EET pro celý svět? | Kapitola 3

Michal Rybka

Michal Rybka

10. 5. 2019 03:00 82

Seznam kapitol

1. Monopoly 2. Soudili se... 3. Vaše reklamy – naše daně 4. Až bude adblock protistátní 5. Jak vybruslí tentokrát?

Mnoho Čechů štve, že u nás působí zahraniční firmy, které vyvádějí svoje zisky do zahraničí. To se, v rámci Evropy, považuje za normální. Většinu evropských politiků ale štve, že nadnárodní technologičtí giganti vyvádějí své zisky mimo EU. A to už jim spravedlivé nepřijde.

Reklama

Dnes se do hledáčku dostaly jiné firmy – sociální sítě a nadnárodní internetové firmy, které poskytují služby a profitují z reklamy. Jsou mocné, mají globální dosah, mají přístup k příliš velkému objemu dat, umí je agregovat, umí je filtrovat, umí ovlivňovat zobrazený obsah, sídlí si, kde chtějí, servery mají tam, kde to je výhodné a právníky tam, kde to je potřebné. Jsou skutečně nadnárodní entitou, kterou tečou velké peníze.

A dnes jsme v situaci, že se státům zajedl jejich vliv a peníze – a chtějí svůj podíl z obojího. I náš stát potřebuje peníze – a protože EET nevydělalo tolik, kolik mělo, přichází se s myšlenkou na digitální daň, která by měla dosáhnout sedmi procent (Evropa chce jenom tři).

Digitální daň se označuje jako „spravedlivá“, což je komické už ve své podstatě, protože žádná daň není spravedlivá – bere těm, kteří vytváří hodnoty a dává těm, kteří je jenom přerozdělují. (Za „spravedlivou“ se označuje daň, která obírá poplatníky tak, aby to považovali za „spravedlivé“.) Tady to je ještě lepší proto, že nový koncept uznává, že tradiční daně fungovaly na bázi lokality, tedy zdaňovalo se tam, kde se vytvářely hodnoty. Jinými slovy – v Horní Dolní máte hospodu, vyděláváte na místních pijanech a tam také budete zdaněn.

Jenomže v případě digitální ekonomiky máte místo, kde hodnotu vytváříte, často někde úplně jinde. V Silicon Valley máte firmu, která programuje serverový software, který nabízí služby po celém světě. Podle tradičního konceptu je místo vzniku hodnoty tam a tam by to také mělo být zdaněno. Tento tradiční koncept odpovídá představě „kdo investuje, ten má benefity“, takže pokud Kalifornie podporuje vznik digitální ekonomiky, měla by z ní taky benefitovat.

Tento koncept by ale fungoval za předpokladu, že by Evropa podporovala svoje digitální technologie a měla svoje vlastní Silicon Valley se špičkovými firmami. V soutěži s americkými giganty jsme ale ve velké míře prohráli – a zatímco jsme se vysmívali šílenství dot comu a pádu mnoha gigantů, ať už to byl Webvan či Enron Broadband Services, na spáleništi prvního dot comu vyrostl ten druhý.

Autor: Photo created and uploaded by SCUMATT – from en.wikipedia, CC BY 2.5, Odkaz
i Zdroj: PCTuning.cz
Autor: Photo created and uploaded by SCUMATT – from en.wikipedia, CC BY 2.5, Odkaz

To je totiž ta zvláštní věc na technologiích: Pád technologických firem neznamená porážku technologií jako takových. Netechničtí zaměstnanci z prvních dot comů často vzpomínají na jejich pád jako na katastrofu, ale ti techničtí prostě přešli do druhé generace firem i se svými znalostmi a pokračují dál. Peníze investorů se vypařily, ale přišli noví – a ti v mnoha případech uspěli.

A teď se nabízí filozofická otázka: Neměli by z úspěchu technologických obrů profitovat ti, kteří do nich znovu investovali? Jakým právem si myslíme, že bychom je měli zdanit my, když jsme do nich ani neinvestovali, ani jsme nepřispěli k rozvoji technologií? Ano, můžeme říci, že v mnoha technologických firmách pracují naše mozky, ale je náš problém, že jsme blbí, nepodporujeme je tady a necháme si je odsát. Nepřispěli jsme, využíváme cizí technologie – ale přece jenom bychom chtěli svých sedm procent.

Pohleďme na návrh směrnice Evropské rady, který je volně vyvěšen a ukazuje, o co jde. Je to zajímavé a taky trochu bizarní čtení.

V podstatě jde o daň z digitální reklamy, což znamená, že zadavatel reklamy zaplatí a stát si z toho vezme sedm procent. Dobře, to dává určitý smysl v případě, že místní zadavatel reklamy tuto poptá v určité výši u nadnárodní společnosti. Reklama bude dražší, marketingové náklady se promítnou do konečné ceny výrobku a nakonec to zaplatí koncoví uživatelé – jako vždycky.

Jenomže co se složitějšími případy digitální reklamy? Jak chcete třeba řešit případ, že si jedna americká firma objedná celosvětovou reklamu u amerického technologického giganta – a obě firmy jsou mimo jurisdikci Unie?

To řeší odstavce 29 a 33. Tam se praví, že rozhodné je zobrazení reklamy na zařízení, nacházející se v Unii. Jak toho dosáhneme? Jednoduše, budeme trackovat zobrazení reklam podle IP adres uživatelů. Pro to je samozřejmě podstatné, abychom věděli, na jakém zařízení s jakým IP se zobrazí jaká reklama – a to včetně času, jinak nejsme schopni zařadit a skásnout. Je to takové něco-jako-EET přes všechny reklamy, které se vám zobrazí.

No jo, ale co když lidi nechtějí, aby se jejich IP adresy sledovaly? I na to se myslí: „Nejsou-li takové informace k dispozici, může se subjekt pokusit zjistit polohu uživatele na základě alternativních důkazů, pokud tyto důkazy poskytují rozumný odhad polohy uživatele, jako například geolokační nástroje.“ Jinými slovy – proč nepoužít třeba GPS anebo odhad vaší polohy na základě wifi? To dnes umí každý telefon.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama