GDPR: Palebná příprava na digitální hranice?
Seznam kapitol
GDPR (General Data Protection Regulation) nám často vysvětlují jen jako banální věc, dobrou věc, věc sloužící k ochraně osobních údajů. To je v době, kdy si s daty dělal, kdo chtěl, co chtěl a masivní úniky byly na každodenním v pořádku, celkem pochopitelné. Problém s GDPR je v něčem jiném: V tom, že tiše zavádí do internetu digitální státní hranice
Internet vznikl jako mezinárodní prostor, „ve kterém je všechno stejně daleko“. Vznikl s vizí, že kyberprostor je zvláštní místo, které nespadá pod působnost jednotlivých států a tím vytvořil jistou revoluční verzi sjednocující platformy, která v konečných důsledcích pomůže vymazat státní hranice. Tahle věc byla tak přelomová, že si jí zpočátku politici nevšimli – a trvalo nějakou dobu, než jim to došlo.
Prvním to došlo politikům v nesvobodných zemích, protože v nesvobodných zemích nechcete, aby tam proudila data ze svobodných zemí. Konzumerismus a kulturní eroze je historicky silnější věc než všechny ideologie a filozofie, i když většina společenských teoretiků takovou vizi nesnáší. Ale je to tak: Barbaři chtěli do Říma, protože to tam bylo lepší, než u nich doma: Nemuseli jste tam kadit v lese, měli jste latríny, a když jste se chtěli vykoupat, nemuseli jste do studánky, byly tam lázně. A taky tam měli víno!
Rovněž tak ve středověku docházelo k mezikulturní výměně převážně u věcí, které byly užitečné anebo praktické. Málokdo si chtěl vyměňovat ideologie anebo filozofii, každého zajímalo zboží, koření, zbraně a poznatky, které byly praktické – například lékařské poznatky anebo desítkový číselný systém, který vymysleli Indové, od nich ho přejali Arabové a po nich my, takže ho nazýváme nesprávně „arabské číslice“. I když dnes polovzdělanci argumentují arabskými číslicemi v tom smyslu, že dokládají užitečnost multikulturalismu, nebylo na jejich rozšíření multikulturního zhola nic: Arabové s nimi nepřejali hinduismus a my od nich nepřejali islám – prostě se v tomto systému líp počítá a to je všechno.
Ve skutečnosti si řada chytrých vládců uvědomila, že oni vlastně nechtějí volný tok zboží a informací. Tok byl do značné míry užitečný, ale izolace taky: Pěkně to ve filmu Mlčení (2016) vysvětluje japonský feudál zajatému katolickému knězi v příměru s rozhádanými ženami. Šógun nemá zájem o to, aby se v jeho domě hádaly jeho ženy a tak cizinkám zabrání ve vstupu. Zatímco Čína kdysi zvolila strategii totální izolace, protože se považovala za nejlepší na světě, Japonsko zvolilo strategii částečné izolace, kdy cizinci směli obchodovat jen přes Holanďany a to výhradně přes ostrov Dejima. Šógun tak kontroloval jak tok zboží, tak i tok myšlenek. Tím dosáhl pro sebe optimálního stavu, totiž že měl benefit z mezinárodního obchodu, ale nikdo nenarušoval „harmonii“ japonské společnosti. Ta byla rozbita až v roce 1853, kdy připluly americké lodě komodora Perryho a pod hrozbou násilí donutily Japonsko politiku izolace ukončit.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
