Intel versus AMD - minulost a současnost | Kapitola 3
Seznam kapitol
Téma souboje dvou hlavních rivalů procesorového průmyslu by vydalo na stovky stran článků a recenzí. Dnes se z posledních deseti let pokusíme "vylisovat" ten největší koncentrát - možná lépe pochopíme, co nás čeká v dalších deseti letech vývoje procesorů. Dosáhnou procesory frekvence 10 GHz? Budou mít 10 miliard tranzistorů? Narazí celé odvětví na technologickou zeď zmenšování integrovaných odvodů? Kam bude směřovat Intel a kde AMD?
Doba Jerryho Sanderse se ale pomalu naplnila, a tento prima chlapík se rozhodl, že po 33 létech v čele AMD (!) je čas odejít do důchodu. Ono práce je skvělá věc, ale když už máte na kontě několik desítek miliónů dolarů, tak radši budete honit spanilé důchodkyně na motorce než se každodenně vrhat do boje s velkým Intelem.
V roce 2002 předal Sanders otěže 100% Mexičanovi Hectoru Ruizovi. Tento de facto obyčejný mexický chlapec se dokázal tvrdou prací dostat do USA a vystudovat několik prestižních vysokých škol. Hector je reklama na americký sen. Z nuly se vypracoval na vrchol. K tomu mu nepomohli rodiče, ale hlavně dobrý katolický kněz, který byl jeho mentorem. A ještě maličkost - Hector chodil každý den pěšky přes mexicko-americké hranice spoustu kilometrů, aby mohl studovat na americké střední škole. Po střední škole dokonce vystudoval doktorandské studium kvantové elektroniky, takže je i odborníkem na kvantové počítače. Z Hectora to dělá neobyčejně vzdělaného člověka, mnohem znalejšího než byl Jerry. Ale jak to v životě bývá - píle a vzdělání vám sice může přinést bohatství, ale štěstí a obchodní obratnost předchůdce Hectorovi trochu chybí (i když uznávám, že má talent na jiné věci, než měl Jerry).
Styl řízení AMD Ruízem je jiný, více formální a striktně manažerský - díky tomu je AMD, tam kde je. Přes extrémně rychlý start na konci tisíciletí v posledních letech dochází AMD trochu dech. Za doby Jerryho Sanderse začal vznikat známý procesor K8 vyvíjený pod kódovým označením Hammer, jež je spíše znám jako AMD Opteron nebo Athlon 64.
V roce 2003, kdy byl procesor uveden, mělo AMD opravdu ještě navrch. I když pomaličku ztrácelo body v oblasti výrobní technologie. Ve finále startovní frekvence Athlonu 64 byla níže, než bylo původně plánováno. Přesto se AMD povedlo s tímto procesorem povedlo poměrně prorazit. Kdyby AMD tento procesor o rok dříve (vzorky byly k dispozici dlouho před uvedením) a dokázalo z něj vytěžit vyšší frekvenci, pak by dokázalo Intelu "zatopit" snad ještě více, než v roce 1999 s původním Athlonem a Athlonem XP. Tak pouze však nabídlo jen velmi zajímavou alternativu k Pentium 4kám. Celá reklamní kampaň na Athlon 64 byla postavená na tom, že se jedná o 64bitové procesory s výbornou zpětnou kompatibilitou na 32bitů (Itania nejsou zpětně kompatibilní). AMD proklamovalo, že aplikace budou hned a dočkáme se extrémního výkonu. Avšak reálně se 64-bity prosadily až dnes a zejména kvůli tomu, že jsou levné paměti a lidé potřebují 4 a více GB RAM. Intel přešel na 64bity s mnohem menším humbukem.
Mírné zpomalení AMD
Největší tragédii AMD je, že od dob Athlonu 64 se dopředu už příliš nepohnula. Vždyť současný (čtyřjádrový) Phenom byl na konci minulého roku uveden skoro na stejné frekvenci jako Athlon 64 před čtyřmi lety. A pokud bychom vzali výkon jednoho jádra, pak bude hodně podobný výkonu původního Athlonu 64. Za čtyři roky se vývoj AMD točil v kruzích. Styl řízení Hectora Ruíze by se více hodil na velkou firmu typu Intelu, AMD však nikdy nedisponovala takovými prostředky (to je důvod, proč dřívější impulzivní "partyzánské řízení" Jerryho Sanderse přinášelo takové ovoce).
AMD svůj náskok z dřívějších let neudrželo a po vyrovnaném boji v době Athlonu 64 se teď začíná mírně propadat. Intel a AMD mi přijdou jako africký a evropský běžec, kdy evropský (AMD) nasadil, ze začátku ďábelské tempo, které mu však v první čtvrtině závodu začalo ochabovat, v polovině závodu už začíná ztrácet a od této doby už začíná nekompromisně vyhrávat africký běžec (Intel).
Změny i Intelu
Chcete vědět, co je pro AMD horší než Ďábel? Ten člověk vypadá nenápadně, avšak pro AMD je větší pohromou než hurikán Katrina. Jmenuje se Otellini, Paul Otellini. Tento chlapík k Intelu přišel jako mladý kluk po studiích do Intelu v polovině 70. let. Ze začátku nosil kávu legendám jako byl Grove nebo Noyce. Časem se z něho stal žralok a člověk velmi blízký Andymu Grovovi. Dlouhá léta mu dělal technického poradce. Otellini byl Grovova pravá ruku a na začátku 90. let měl na starost uvedení Pentia I. Po nástupu Barreta na ředitelské křeslo Intelu se stal nekorunovaným princem Intelu a po roce 2005, kdy Craig Barret také odešel do důchodu, se Otellini dostal ke kormidlu Intelu. To bylo to nejhorší, co se AMD mohlo přihodit.
Člověk, který je skoro jako Grovův syn, který nepostrádá jeho razanci a nápady, jakmile se dostal do vedení, dokázal setrvačný gigant Intel konsolidovat neuvěřitelně rychle. Během roku 2005 dokázal potlačit architektury jak Itania, tak Pentia 4 a věnovat se pouze jedné architektuře postavené na starých dobrých základech P6 (vzpomínáte na příměr s Porsche 911?).
Tato sázka vyšla na jedničku. Poté, co si dovolil změnit i desítky let známé logo Intelu a opustit léta pěstovanou značku Pentium (ta se přesunula do low-endu) spatřil světlo světa procesor, který je pro AMD morovou ranou. Procesor Core 2 Duo, vyvíjený pod kódovým jménem Conroe.
versus
Core 2 Duo je spojením toho nejlepšího z obou světů: Základy čerpá z osvědčené architektury Pentia III (která se přetrvávala v podobě mobilního Pentia M). Používá také trendy současnosti - jako je nativní dvou jádro, velká paměť cache, 64-bitové instrukce. Z Pentia 4 mu snad chybí pouze HyperThreading. Oproti předchozím architekturám je Core 2 Duo poměrně úsporné na energii. V porovnání se současnými AMD Athlony 64 a Phenomy má tento procesor stále ještě solidní "frekvenční rezervu" (nízká pracovní frekvence je pro AMD dnes asi největším trápením).
Osobní poznámka: Kdyby Intelu hořela "koudel u zadku" jako v létech 1999 / 2000, nejspíše ba mohl své procesory hnát k vyšším frekvencím ještě více. Intel to však nemá příliš zapotřebí - stačí mu pozice leadera a dobře vydělává a jen kontroluje konkurenci.
AMD v současnosti se trochu trápí - zejména co se týče procesorů (start řady Phenom nebyl nejhladší). V jiných odvětvích je AMD aktivní až až. Ono koupit ATi je celkem zajímavé dobrodružství. Někteří tvrdí, že to byl dobrý krok, někteří že špatný. Podle mého názoru to nápad úplně špatný nebyl. V současnosti má AMD opravdu špičkové čipsety na úrovni těch Intelovských. Spolehlivost platformy AMD na tom nikdy nebyla tak jako dnes. Problém je, že spolehlivost už je samozřejmostí a uživatelé si na ni zvykli.
Největším problémem AMD a ATi je, že tato fůze je pro oba partnery možná příliš velké sousto. Hlavně AMD odvádí od hlavního byznysu a to je výroba procesorů. Pokud se však AMD povede ATi dobře vstřebat a útoky ďábelského Otelliniho ustát, pak AMD čekají dobré časy. Avšak už nikdy nebudou tak slavné jako při uvedení K7...
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
