Overclocking a my: Jak se taktovalo dřív a jak se taktuje dnes | Kapitola 3
Seznam kapitol
Core i7-8700K je vážně super procesor! Překvapil mě. Neplánoval jsem dělat žádné velké věci, u taktování jsem se vždy řídil zásadou, že méně je někdy více, lepší je stabilnější než rychlejší systém a že kousek bezpečného přetaktování je malý dárek navíc. Zpočátku se o něm totiž šířily strašlivé zkazky a trvalo, než se z něj stala normální věc.
V té době jsem si začal hrát s přetaktováním – a objevil několik věcí. Tak za prvé: Není to tak složité. Pokud nechcete taktovat extrémně, většinou nebudete mít problémy, stačí postupovat opatrně a hlavně testovat, jestli je systém stabilní. Stabilita systému je totiž ve finále větší problém, než samotné přetaktování procesoru, protože můžete skončit se systémem ve stavu, kdy vám sice drží při benchmarkování, ale několikrát denně se překvapivě sesype. (A v dobách Windows 98 nebylo snadné určit, zda se sype přetaktovaný systém anebo Windows samy.)
Za druhé, ne všechny kusy jsou si navzájem rovné. Přetaktovatelnost se liší fab od fabu, várku od várky, kus od kusu. Někdy máte štěstí, někdy máte smůlu. Zažil jsem historku, kdy jsem přesvědčil firmu k upgrade s tím, že stroje jde snadno přetaktovat – a měli smůlu, z nakoupené várky se ani jednomu procesoru nechtělo přidat ani o malý kousek! Ne každý má přitom možnost otestovat si procesor předem, neřku-li přímo probrat si celý koš procesorů. Při výběru není proto od věci sledovat detaily – zemi původu, fab, kód produktu a podobně.
Za třetí, strašení výrobců o nebezpečnosti přetaktování je přehnané. V dobách Celeronu 300A, kdy se přetaktování rozmáhalo, si Intel uvědomil, že není úplně príma, že si lidi kupují levné procesory a snadno je přetaktovávají na výkonovou úroveň opravdu drahých procesorů. Proto se začala objevovat spousta tvrzení o tom, jak přetaktování zkracuje životnost, jak je nebezpečné a později se objevovaly i technické překážky, které měly přetaktování zabránit. A také, samozřejmě, informace o tom, že přetaktování způsobí ztrátu záruky – dodnes jsem nepřišel na to, jak to chtěli zjišťovat.
V atmosféře této propagandy jsem si koupil druhé dobře přetaktovatelné Mendocino a v očekávání upečení toho prvního a nedostupnosti náhradních kvůli budoucím technickým omezením ho nechával ve skříni až do doby, kdy původní počítač putoval do sekce určené pro muzeum. Žádná zkáza ani degradace přetaktovaného procesoru se nekonala, což souvisí s tím, že Mendocino mělo TDP nějakých 18 W, což se dá s větším chladičem v klidu dá uchladit i pasivně a s aktivním větrákem jste měli rezervu jak hrom.
Trochu větší odvahu vyžadovalo přetaktování Duronů, které se prodávaly s holým čipem na vrchu a při nešikovné manipulaci jste je mohli nalomit, případně při špatném usazení chladiče procesoru upéct. Navíc se na procesoru muselo něčím vodivým propojit pár propojek (proto se chladiče nasazovaly opakovaně, což bylo poněkud riskantní).
Nevěřili byste, kolik láteření rozčilených čtenářů nám přistálo na stole o tom, jak „navádíme lidi, aby si zničili počítač“, protože „stačí kapička potu, aby se celý zničil“. Vážně.
Tehdy jsem pochopil čtvrtou pravdu o přetaktování, totiž že někteří lidé na to nemají a neměli by to dělat. Respektive že je určitá škála schopnosti přetaktovávat, počínající úrovní „na tu plombu se ani nepodívám“ a končící někde u ochoty sehnat tekuté hélium. Každý si na ni najde to svoje, někdo si alespoň nastaví v BIOSu automatický overclocking o 5 či 10 %, další bude laborovat s chlazením a někdo se stane profesionálem, který bude jezdit na soutěže a přetaktovávat na objednávku, protože v mezičase firmy objevily, že overclockery sice neoberou o poslední penny, ale jsou to zase fanoušci a fanoušci se v dobách upadajícího PC trhu zatraceně hodí.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
