Intel Sandy Bridge – podrobný rozbor architektury | Kapitola 3
Seznam kapitol
Architektura Nehalem a její vylepšená varianta Westmere je s námi už dlouhé dva roky. Intel uvádí jejich nástupce, zcela novou architekturu Sandy Bridge. Zcela novou jsem použil záměrně, nejedná se totiž o vylepšeného předchůdce, ale o skutečnou novinku se vším všudy. Co nového přinášejí CPU, čipsety a základní desky?
Hned v úvodu je nutné říci, že architektura Sandy Bridge není jen vylepšeným Nehalem/Westmere, jež vychází stále z původních architektur Pentií. Sandy Bridge je zcela nová architektura vyvinutá zcela od základu. Po patnácti letech Intel konečně zahodil základní kameny z čipů Pentium a vytvořil něco zcela nového. Pokud bychom pátrali hlouběji než je běžné, je jisté, že mnoho společných znaků s architekturami předchozími najdeme, Intel si k Sandy Bridge pomalu šlapal cestičku už od architektury Core. Výsledný produkt Sandy Bridge je tedy ve stejné pozici jako AMD a jejich Bulldozer - jde o řešení zcela nové.
Po neúspěchu s Pentiem 4 a jeho architekturou uzpůsobenou k vysokým frekvencím (a také spotřebě), se Intel u další generace opět vrátil k původním kořenům prvních Pentií Pro. Na jejich základech vytvořil nástupce - Core. Další vylepšování této architektury přineslo na svět Nehalem a Westmere. Základ je ale stále v původním Pentiu Pro a Pentiích 4. Zmíněné architektury Nehalem/Westmere jsou ale posledními postavenými na základech Pentia Pro. I když v Sandy Bridge stále najdeme znaky prapůvodních Pentií, téměř vše bylo přepracováno a změněno. Tedy můžeme tuto generaci skutečně považovat za zcela novou architekturu, jež má s původními čipy společné už jen hodně málo.
Intel s novou generací stále sází na osvědčené postupy z minulosti, kdy se zaměřil hlavně na výkon a efektivitu jednoho jádra v jedno-vláknových aplikacích. To je přesně naopak, jakou cestou jde AMD a jejich Bulldozer - co největší agregovaný výkon v mnoho-jádrových aplikacích. Tuto skutečnost lze shrnout jednoduše tak, že AMD míří spíše do serverů kde je více-vláknových aplikací většina a Intel naopak spíše do desktopů a běžných aplikací, kde je většina aplikací jedno-vláknových. To bude pro Intel výhoda v běžných recenzích klasických uživatelských aplikací, v mnoho-jádrových zase prospěje vyšší počet jader a Hyper-Threading.
První důležitou změnou je patice LGA 1155. Ta je s předchozími procesory nekompatibilní, důvodem je zcela jiný způsob práce s frekvencemi a jejich generováním. Se způsobem jež používá Sandy Bridge zkrátka nejsou procesory do patice LGA 1156 schopné spolupracovat. Důvod změny patice tedy není potrápit uživatele a prodat více nových desek, ale byl nutný vzhledem ke změnám v systému. U původní platformy LGA 1156 byl generátor frekvence umístěn na desce jako externí čip, u Sandy Bridge generuje frekvenci přímo čipset a skrze DMI sběrnici ji distribuuje do celého systému. To má také podstatný vliv na taktování, což si ještě povíme později.
Další důležitou změnou je také vylepšení paměťového řadiče a podpora modulů. Už u High-end čipů Core i7-900 i Core i7-800 byla základní frekvence pamětí 1333 MHz spíše k pousmání, jelikož víme, že řadič zvládne mnohem vyšší takty. U Sandy Bridge Intel stanovil pracovní frekvenci stejně, nad stanovený default ale můžete nastavit až 2133 MHz. Další změnou je plná podpora úsporných paměťových modulů LP-DDR3 s napětím 1,35V a pracovní frekvencí 1333 MHz.