Hlavní stránka Hardware Notebooky, telefony, tablety Lekce z historie: Málo modulární nebo až příliš modulární?
Lekce z historie: Málo modulární nebo až příliš modulární?
autor: Michal Rybka , publikováno 16.5.2020
Lekce z historie: Málo modulární nebo až příliš modulární?

Obecně považujeme modularitu za dobrou věc – ostatně díky ní vyniklo PC mezi ostatními. Je to ale opravdu tak důležitá vlastnost? Co nám o praktickém významu říká posledních 40 let počítačové a vlastně dneska i mobilní historie? Budou s námi modulární stroje i za dalších 40 let?


Výhody modulárního přístupu

1) Počítač si můžete nakonfigurovat tak, jak chcete. Jste limitovaní svými potřebami, rozpočtem a nabídkou karet.

2) Počítač můžete rozšiřovat dodatečně. Volné sloty lze osadit později, můžete vyhazovat staré karty a nahrazovat je lepšími (AdLib vyměníte za Gravis Ultrasound, 3dfx Voodoo za Voodoo 2).

3) Výrobci mají možnost navrhovat a nabízet vlastní karty, včetně takových, které by původní konstruktéry ani nenapadly.

Nevýhody modulárního přístupu

1) Modularita je omezená původním designem. Jeho limity nelze překonat, což modularitu činí ve finále stejně omezenou. Jednoho dne prostě přestane osmibitová ISA stačit a nepomůže ani její rozšíření na 16 bitů. Modulární koncept lze držet jen určitou dobu – a pak musíte jít dál – kompletně vyměnit celou vnitřní strukturu.

2) Končí sběrnice, končí moduly. Protože je životnost sběrnice omezená, je omezená i životnost všech modulů. Pokud máte něco hodně exotického (nějaké zařízení vyžadující určitý řadič), musíte si udržovat legacy systém, protože jinak vám to nepojede.

3) Modularita je omezená i softwarem. Mimo to, že zapojení stárne, mizí i ovladače. Pokud nový OS nepodporuje stará zařízení, musíte zůstat na starém. To se překvapivě děje i u integrovaných zařízení, kde nový OS prostě nerozezná všechny komponenty v systému.

4) Modularita je do jisté míry fikce. I když existují standardy, výrobci si to dělají po svém a často nabízí moduly jen pro svoje vlastní stroje, případně pro každý model zvlášť.

U bodu 4) bych se pozastavil, protože je setsakra důležitý. Podobně, jako výrobci inkoustových tiskáren vydělávají na úmyslně nekompatibilních patronách, stalo se ve světě PC v 90. letech běžné, že výrobci hardwaru příštipkařili na tom, že úmyslně používali tak trochu jiné rozšíření paměti či tak trochu jiné moduly. Atari Portfolio mělo paměťové karty, které nebyly PCMCIA kompatibilní – a pokud jste je chtěli číst na PC, museli jste si pořídit speciální řadič a čtečku. Paměťová rozšíření pro laptopy bylo jednoduše peklo, přestože už existoval standard SODIMM.

Někdy byly nestandardy ryze schválností, jindy pro to existovaly důvody: Grafiky pro laptopy měly sice standard MXM, ten definoval zapojení a maximální příkony, ale výrobci si to dělali po svém, někdy limitovali chlazení, někdy podporovali svoje vlastní MXM moduly a tak dále. Čili upgradovatelnost přes MXM byla spíš teoretická a pokud jste na ní trvali, museli jste to řešit před nákupem konkrétního notebooku.



 
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
91 čtenářů navrhlo autorovi prémii: 43.1Kč Prémie tohoto článku jsou již uzavřené, děkujeme za váš zájem.
Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie.