Lekce z historie: Málo modulární nebo až příliš modulární?
i Zdroj: PCTuning.cz
Mobilní zařízení Článek Lekce z historie: Málo modulární nebo až příliš modulární?

Lekce z historie: Málo modulární nebo až příliš modulární?

Michal Rybka

Michal Rybka

16. 5. 2020 03:00 42

Seznam kapitol

1. Stroje na míru pro účetní i dobývání vesmíru 2. Historie modularity 3. A co konzole? 4. Výhody a nevýhody modularity
5. Masivní konektivita a rozšiřitelnost 6. Totální integrace 7. Potřebujeme vlastně ještě modularitu?

Obecně považujeme modularitu za dobrou věc – ostatně díky ní vyniklo PC mezi ostatními. Je to ale opravdu tak důležitá vlastnost? Co nám o praktickém významu říká posledních 40 let počítačové a vlastně dneska i mobilní historie? Budou s námi modulární stroje i za dalších 40 let?

Reklama

Stroje na míru pro účetní i dobývání vesmíru

Když to hodně zjednoduším, jsou dvě extrémní designové školy: Ta první považuje počítač za spotřební elektroniku, dívá se na něj jako na spotřební materiál s jasně danou životností a chce stroje stavět uzavřené, protože to je levnější. Ta druhá naopak vychází z vysoce modulárních představ IBM o tom, že každý zákazník si staví svůj počítač přesně na míru – a považuje modularitu za naprosto zásadní vlastnost.

Je zajímavé, že tyhle dvě naprosto rozporné školy vznikly najednou – na samém počátku mikropočítačové revoluce – a dost možná ještě o něco dřív. Když se na to totiž díváte opravdu do hloubky, tak si uvědomíte, že onen rozpor se týká představy o tom, jak se vlastně počítače mají správně používat, do sporu mezi příznivci lokálního výpočetního výkonu a konceptu centralizovaných služeb.

Lokální výpočetní výkon říká, že co je doma, to samo počítá, kdo by se spoléhal na nejisté telekomunikace, když si vše můžete udělat doma? Když navrhujete v CADu nový automobil, chcete přece editovat, zobrazovat a simulovat okamžitě, ne čekat na to, až se uvolní výpočetní výkon na nějaké centrále. To samé platí i pro ostatní služby: A ten, kdo ještě pamatuje na to, jak Střediska výpočetní techniky „sjížděla“ výplaty podnikům v okolí, tomu naprosto rozumí.

U centralizované služby jste odkázáni na to, že její poskytovatel musí mít volný čas a kapacity a stejně nemáte věci pod kontrolou. V 70. a na počátku 80. let se tedy ukazovalo jako více než logické postavit si vlastní počítačový systém s vlastním casinem a blackjakcem a tak dále – a pěkně si ve vlastním podniku uspokojovat svoje výpočetní potřeby, ať už šlo o účetnictví, systém správy klientů dnes zvaný CRM, vývoj a nebo počítače pro sepisování důvodových zpráv a výmluv.

Na tohle byly ideální modulární počítače, protože někomu stačilo málo výkonné PC a textový režim, jiný potřeboval nabušený stroj s matematickým koprocesorem a jemnou a barevnou grafikou, pak tu byl třeba server s více disky a tak podobně. Podobně jako u minipočítačů IBM/360 se zdálo, že i podnikovou síť nejlépe vybudujete na míru, takže nezaplatíte ani o dolar víc, než je skutečně třeba.

Sálový počítač do každého JZD

Naproti tomu tu byli lidé jako Douglas Engelbart, kteří vždy zastávali představu, že optimální výpočetní systém je sdílený server, ke kterému jsou drátově či bezdrátově připojené terminály a který dokáže sám balancovat výpočetní prostředky pro jednotlivé klienty. Takový systém dovoluje stavět CRM a další informační systémy efektivněji, protože je spravuje a zálohuje centrálně – a uživatelé mají jen levné tenké klinenty, na kterých vlastně není nic a je to tedy jednodušší a bezpečnější. Alespoň teoreticky.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama