Historie grafiky v noteboocích: od SVGA k přehrávání DVD | Kapitola 6
Seznam kapitol
Zavítáme do doby, kdy grafické karty začaly pomáhat procesoru, podíváme se, jak dospívaly s nástupem grafických rozhraní a připomeneme si přechod od 256 barev k TrueColoru, notebooky vybavené přídavnými grafickými výstupy, samostatné akcelerátory pro přehrávání „náročného“ videa a zavzpomínáme i na „hi-res“ Duke Nukem 3D
Dvě samostatné části pro zpracování obrazu mají u notebooků obrovský význam a dnes je jimi vybavena každá grafická karta (poslední dobou už mají alespoň tři). Málokdo však ví, že první je nabídla v PC světě právě S3 (někdo si mylně myslí, že to byl Matrox). Windows 95 ještě nepodporoval správu více obrazovek, takže duální výstup měl smysl hlavně pro klonování obrazu, kde konečně nebylo nutné na všech připojených zařízeních používat stejné rozlišení se stejnou obnovovací frekvencí.
Abych vysvětlil výhodu dvou screen pipeline, použiji jednoduchý příklad. Pokud máte notebook (s jednou screen pipeline) vybavený displejem s rozlišením 800 × 600 a připojíte externí monitor v režimu klonování, bude na něm zapnuté ve všech případech jedině 800 × 600 při neergonomické frekvenci 60 Hz, protože LCD panel s jinými parametry nedokáže pracovat. Pokud tedy nějaký program zapne rozlišení 640 × 480, bude obraz v grafické kartě roztažen na 800 × 600 a tento roztažený obraz se pošle opět i do externího monitoru.
Oddělené zpracování umožňuje například klonování, kdy interní LCD jede stále na svých 60 Hz, ale na externím monitoru je ergonomičtějších 85 Hz. Dále nevyžaduje ani stejné rozlišení obou zařízení. Pokud program zapne 640 × 480, na LCD se obraz roztáhne, ale na externím monitoru bude v původním rozlišení. Poslední výhodou je možnost zobrazovat současně na LCD i televizoru. S3 už v době vydání hlásalo, že v přicházejících Windows 98 přibude správa více obrazovek, a tím pádem také možnost režimu rozšířené plochy.
TV out vs. LCD notebooku
Do televizorů se vstupem v normě NTSC/PAL se mohl posílat pouze obraz v jednom konkrétním rozlišení s fixní řádkovou synchronizací a tyto parametry byly neslučitelné s tím, co vyžadoval LCD panel notebooku. Do příchodu karet s dvěma screen pipeline tedy nebylo možné klonování obrazu do LCD a TV výstupu zároveň.
Přídavné akcelerátory přímo v notebooku
Zatímco mnoho uživatelů od notebooku nečekalo víc než rychlé vykreslování tabulek v Excelu a aspoň 16bitovou barevnou hloubku, byly zde také profesionálové s velkými nároky na výkon. Výkonný notebook nikdy nenabídne tolik výkonu jako výkonný desktop. O tom není pochyb. Nicméně desktop si s sebou všude nevezmete, a když někdo při práci výkon potřebuje a je za něj ochoten zaplatit, byla by od výrobců hloupost, nevyjít této skupině vstříc – proto tu už od nepaměti máme i kategorii mobilních pracovních stanic.
Pro sofistikovanější práci s videem nebyly grafické čipy dostatečně vyspělé, a tak výrobci do svých nejvýkonnějších notebooků rovnou integrovaly dekodéry a kodéry pokročilých video formátů. Ty se připojovaly zároveň na sběrnici PCI i přímo ke grafickému čipu. Přídavný čip měl v systému vlastní ovladač a knihovny pro akceleraci podporovaných kodeků (většinou se přidal také nějaký program pro přehrávání).
Na přiloženém obrázku je vidět základní modul grafické karty hi-end business notebooku IBM ThinkPad 760XL. Základní modul je vybaven grafickým čipem Trident Cyber9385 (typický představitel této generace) s 1 MB paměti. Do workstation varianty ThinkPad 760XD se modul měnil za vybavenější verzi, která sice nesla stejný čip, ale měla ho taktovaný na vyšší frekvenci. Kromě toho byla paměť navýšena na dvojnásobek a funkcionalitu rozšířily dva další čipy. Ty se staraly o akceleraci MPEG-1 (v PAL rozlišení) i MPEG-2 (PAL s polovičním rozlišením na šířku) a S-Video vstup/ výstup. Rázem byly grafické schopnosti na úplně jiné úrovni.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
